1. VÝROČÍ NEDEMOKRATICKÉ LIKVIDACE ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ A SAMOSPRÁVY MORAVY A SLEZSKA

Dne 21. prosince 1948 se komunistický režim dopustil dalšího velkého zločinu, když pod vedením tehdejšího prezidenta  Klementa Gottwalda, generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a dalších neblaze proslulých soudruhů  z Ústředního výboru Komunistické strany přijal zákon o krajském zřízení. Tento bolševicko – centralistický akt znamenal úplnou a nedemokratickou likvidaci zemského zřízení a zároveň zrušení naší tehdejší Moravskoslezské země.

Uznávaný historik, pan doc. PhDr. František Čapka, CSc. k těmto událostem ve své knize Dějiny Moravy v datech píše: „Nastolený byrokratický a centralistický systém (vše podléhalo přímo pražskému centru) prohluboval u mnohých obyvatel Moravy nedobrý vztah vůči české metropoli a vedl u nich k oživení pocitů diskriminace.“ 

Na konci roku 1989 se všem lidem dobré vůle otevřela velká naděje na změnu. Lidé byli plni víry a odhodlání ve snaze pozitivně ovlivnit systém fungování celého státu (tehdy ČSSR). Lidé zaplnili náměstí nejen v Praze, jak je nám neustále prezentováno z veřejnoprávních médií, ale také v zemské metropoli Brně, Olomouci, Ostravě, Hodoníně a mnoha dalších moravských městech. Jedním z nejčastějších požadavků veřejnosti byla obnova, v našem regionu střední Evropy, tradičního zemského zřízení. Na tyto oprávněné požadavky občanů tehdy pozitivně reagovala většina politických stran, když na tuto společenskou objednávku zařadily tento důležitý bod do svých volebních programů a předvolebních kampaní.

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky dne 9. 5. 1990 přijalo následující usnesení (US01/90) : „Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky považuje zrušení Země moravskoslezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti. Vyslovuje proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví…“    

V září roku 1990 vznikla největší petiční akce v dějinách Československa i současné České republiky. Předsedkyni ČNR, paní Dagmar Burešové, byly předloženy petiční archy občanů požadující rehabilitaci Země moravskoslezské, pod které se tehdy podepsalo více než 630 000 osob.

K těmto oprávněným požadavkům nebylo přihlédnuto ani tehdy, ani později, když v roce 1997 přijala poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ústavní zákon č. 347/1997 Sb. O vytvoření 14 vyšších územních samosprávných celků (VÚSC) – krajů v České republice.

Díky tomuto neuváženému rozhodnutí našich poslanců, kteří při projednávání a schvalování tohoto důležitého zákona často podléhali tlakům nejrůznějších lobbistických skupin,  dnes máme stejně jako před 70 lety 14 malých, slabých a nelogických krajů. Tyto kraje nerespektují historickou a kulturní sounáležitost regionů a boří tradiční více než tisíciletou moravsko – českou zemskou hranici. Dodnes mnoho obyvatel například bývalého okresu Dačice nechápe, jak se tento čistě moravský region ocitl v tzv. Jihočeském kraji. Renesanční perla Moravy, město Moravská Třebová a další obce a města Svitavska a Malé Hané se díky arogantnímu rozhodnutí, bez veřejné debaty, ocitla v tzv. Pardubickém kraji. Tato situace jen dokresluje morální úpadek naší až příliš centralizované společnosti!

Stanislav Blažek, signatář Deklarace moravského národa