Nechci tu dokazovat, že Moravani jsou samostatný národ. Ani nechci fušovat generalis­simu Stalinovi do definice a vymezení národa. Chtěl bych jenom dokázat, že Moravani nejsou totožní s Čechy a že tedy i moravská kultura je a musí být jiná než kultura Čechů z „království“. Dokázat? To by možná šlo obsáhlou prací s vědeckým aparátem, i když… v duchovních vědách dokázat znamená spíš přesvědčit.

Co je Morava? Odpověď je zdánlivě velmi jednoduchá, ve skutečnosti ale složitější. Je to území, které bylo určitým státním útva­rem (nebo zemí) beze změny po mnoho staletí jako markrabství moravské. Až v roce 1949 a hlavně 1960 se pocítila potřeba hranice pro­ti Čechám zrušit, respektive změnit tak, že z nich nezůstal kámen na kameni a že třeba Moravská Třebová je dnes v Čechách. A určitě patří k Moravě (kam jinam?) moravská část Slezska. V tom Slezsku, které rakouské říši po válkách s Pruskem zbylo, žil kromě Polá­ků a Němců i určitý počet – oněch pověstných 70 000 – Slezanů, mluvících moravsky nebo lašsky. Cítili se příbuzní Moravanům, vždyť hranice s Moravou na Ostravsku byla stejně umělá… Ovšem Slezsko na západ od Opavy bylo čistě německé a kolonizovali jsme je podivuhodnou směsí národů a národností až po roce 1945. Pokud tedy dál budu psát Morava, budu tím rozumět historickou Moravu i s „moravským“ Slezskem.

Chceme-li ohraničit Moravu, zejména proti Čechám, musíme věnovat pozornost několika hlediskům, které jsem si pro přehlednost rozdělil:

  1. Geografie a geologie
  2. Dějiny
  3. Tradice
  4. Antropologie
  5. Lidové umění a řeč
  6. Umělá kultura.
  1. Nejdříve ze všeho bychom se měli podívat na mapu, nejlépe fyzicko-geografickou, na které jsou hory hnědě a nížiny zeleně. Čechy, jak je na první pohled patrné, jsou kotlem, na všech stranách dokonale ohraničeném horami. A jenom proto, že voda někudy odtékat musí, proráží je na severozápadě Labe. Morava už není tak dokonale ohraničena: je otevřena dost široce na severu i na jihu a jenom hranice proti Čechám a Slovensku jsou přirozené a zřetelné. Ještě jasnější obraz získáme, zaměříme-li se na hydrologii, na hranice povodí a úmoří. Snadno zjistíme, že hranice Čech a Moravy jsou prakticky totožné s hlavním evropským rozvodím. A hranice historických Čech, Moravy a Slezska je vlastně rozvodnicí tří moří. Spád terénu pak ovlivňuje do značné míry i spád národů.

Podívá-li se na geologickou mapu i naprostý laik, nemůže si nevšimnout, že šikmo přes Moravu probíhá důležité geologické rozhraní. Skutečně tu probíhá hranice nebo snad lépe řečeno šev dvou „Evrop“: Mezoevropy a Neoevropy. Mezoevropa (Český masív) byla zkonsolidovaná už v prvohorách, zatímco Neoevropa (Karpaty) se tvořila – propadáním, sedimentací, vrásněním a metamorfózou – až v druhohorách a třetihorách. Šev mezi těmito dvěma světy probíhá zhruba od Znojma k Ostravě, je dosti široký a v geologicky nedávné době byl zalit velkým jezerem. Tento pruh země má stále tendenci se propadat a rozšiřovat – Český masív a Karpaty se tedy od sebe vzdalují.

Západní Morava se geologicky přimyká k Čechám a východní ke Slovensku a Karpatům, zatímco uprostřed je pruh „země nikoho“. Opravdu je západní Morava i řečí, folklórem a mentalitou lidí příbuzná Čechám a východní Slovákům. Dolsko, Hanou a Lašsko, které le­ží uprostřed, můžeme těžko někam přiřadit, prá­vě na tom švu je asi ta „pravá“ Morava (me zme me).

Není to ovšem náhoda, že na geologickém švu probíhá i důležitá hranice jazyková a národopisná. Geologické složení a stavba nejsou jenom na to, aby se malovaly na mapách. Ovlivňují spoustu dalších věcí a konec konců život lidí a národů. Nejnápadněji ovlivňují morfologii – rozdělení hor a nížin, říční síť, tím ovšem také dostupnost a dopravu – ale také kvalitu půdy a přes půdu rostliny, které na ní rostou nebo se dají pěstovat, bezprostředně například kvalitu cihel, krytiny a stavebního kamene, převládající druh topiva, možnost těžby rud a rozvoj průmyslu, taky ale to, jestli voda v řekách skáče přes kameny nebo se líně kroutí v bahně – a přes toto všechno musela geologická stavba po staletí formovat národy a etnické skupiny. Pochopitelně ovlivňuje i zdatnost a zdravotní stav obyvatelstva – vzpomeňme na příklad endemického výskytu strumy a kretenismu při nedostatku jódu ve vodě…

Kromě morfologie, hydrologie a geologie pochopitelně i podnebí formuje národy. Pro naše téma však podnebí není tak důležité, protože v Čechách a na Moravě (podobně jako i v okolních zemích) je hodně podobné a závislé hlavně na nadmořské výšce.

  1. Dějiny… Ponechme stranou pravěk, Římany, jantarovou stezku a stěhování národů a zač­něme Velkou Moravou. Tehdy více než před 1000 lety měla Morava naposledy vlastní stát. Od té doby vždycky někomu patřila, byla dávána do zástavy a za odměnu jako trafika, bojovalo se o ni a nejčastěji měla osudy spjaté s osudy království Českého. Ale je třeba vidět i rozdíly. Čechy byly ve svojem kotli vždycky více méně izolované a dost chráněné a Češi se stýkali a prostupovali vždycky jenom s Němci. Zatím Morava, více otevřená a v podstatě průchozí, se chtěj nechtěj musela stýkat a potýkat nejen s Němci, ale i s Poláky, Maďary, Tatary a Turky. Všechny tyto národy se se slovanskými Moravany mísily a národ se tím měnil. Kromě toho zde proběhla silná valašská (rumunská) kolonizace a pronikali sem od východu znovu a znovu Cikáni a Židé. Na sklonku Rakousko-Uherska bylo na Moravě 72% Čechoslovanů (podstatně více než v Čechách), kromě toho Němci, mnoho Židů a poměrně dost Poláků. Významní byli hlavně Židé. Nejen že jich bylo na Moravě relativně víc než v Čechách, ale byli nebezpeční a škodliví jako venkovští krčmáři, obchodníci a lichváři.

Také u náboženských dějin se musíme zastavit. Od dob svatých Cyrila a Metoděje je Morava křesťanská, v podstatě katolická. Co si zachovala do dneška z byzantské a pravoslavné tradice, je těžko posoudit, ale asi nic. Protestantismus nebyl na Moravě nikdy tak silný jako v Čechách. To je dáno už geografickou polohou, ale možná i tím, že se náboženská víra na Moravě bere spíš jako něco daného, o čem není třeba příliš hloubat. I dnes jsou kostely na Moravě plnější než v Čechách a chodí se do nich nejen z protestu, ale ještě i z tradice.

  1. K dějinám patří také tradice jako to, co je z nich dosud živé, totiž čím ten národ žije. Pro Moravu je daleko nejvýznamnější tradice Velké Moravy a cyrilometodějské mise. Velká Morava byl jediný vlastní moravský stát a v té době byla Morava i v centru evropského dění. Je jistě něco charakteristického a i pro dnešek poučného v tom, že mise Cyrila a Metoděje a činnost jejich následovníků měla ráz zprostředkování mezi Byzancí a Římem, tj. mezi Západem a Východem…

O Velké Moravě a věrozvěstech asi každý něco ví a kdekoho zajímá Velehrad, Králov stol,
Mikulčice nebo hrob svatého Metoděje. Jinak je však živých moravských tradic pozoruhodně málo. Svatý Hostýn s údajnou porážkou Tatarů stejně jako král Ječmínek nám už dnes nemají co říct. Na to už jsme velcí. Co tedy zbývá? Jan Blahoslav, Bible kralická, Komenský. Karla staršího ze Žerotína zná jenom hrstka intelektuálů… Rozhodně však nemůže­me pominout 300 Moravanů, kteří vytrvali v prohrané bitvě na Bílé hoře. To je mravní příklad z těch, které potřebuje k uvědomělému bytí v pravdě a sebeúctě každý národ a které nám citelně chybějí. A dál? Ondráš a Juráš jsou například proti Jánošíkovi velmi nevýrazní a už napůl zapomenutí. Snad ještě Palacký a Masaryk jenom jako rodáci. Možná arci­biskup Antonín Cyril Stojan, ale o tom víme příliš málo, skoro nic.

Přijímali jsme však dost ochotně české a československé tradice. Skoro v každé vesnici je svatý Jan Nepomucký a taky skoro všude za první republiky a ještě po válce „pálili Husa“. Zpíváme sice Kde domov můj (nic jiného nám nezbývá), ale cítíme přitom, že země česká není náš domov a kdysi se proto zpívávalo i „zem moravská, domov můj“. Moravskou hymnu bychom nejspíš potřebovali, ale kde ji vzít? Vzpomínám si, s jakým nadšením jsme jako děti zpívávali Moravo, Moravo a jak v kostele hřměla cyrilometodějská hymna Bože, cos ráčil se svým povznášejícím refrénem: „Dědictví otců zachovej nám Pane!“

  1. Antropologie nás učí, že ve střední Evropě je zastoupeno 6 malých ras, které jsou tu více nebo méně pomíchané a zastoupené v různých procentech u jednotlivých národů. Toto procentní zastoupení ras mnoho vypovídá o příbuznosti nebo odlišnosti národů a není to jenom nějaké zdání, ale je to do značné míry exaktní údaj, založený na měřitelných hodnotách a jejich statistickém zpracování. Nemám po ruce tyto údaje pro Čechy, Moravu a Slezsko, ale jistě jsou v literatuře dostupné a mohou být nesmírně zajímavé.

Podstatně méně exaktní je „psychologická antro­pologie“. Míním tím soubory duševních vlastností, jaké se připisují jednotlivým národům a etnickým skupinám. Každý v podstatě zná charakteristiku povahy typického Hanáka nebo Moravského Slováka, jak se běžně tradují. Také charakteristika Moravanů oproti Čechům je celkem známá. Moravani vycházejí ze srovnání příznivěji (vcelku, v jednotlivostech samozřejmě i hůř). Nakolik je to pravda, je těžké rozhodnout, avšak něco na tom bude, protože podobně nás hodnotí i Slováci, kteří by měli být neutrální. Velkou otázkou ovšem zůstává, zda po této stránce Moravany (Horáky, Hanáky, Ostraváky a třeba Slováky z moravskoslovenských Kopanic) opravdu něco spojuje.

  1. Zvláštní spisovný jazyk pro Moravu by byl jistě zbytečný, čeština nám úplně stačí. Ale spisovný jazyk vlastně není tak důležitý, protože píše se zřídka. Důležitější pro život je řeč, kterou se mluví, to jest hovorová řeč a nářečí. Na Moravě jsou nářečí dosud živá a životaschopná, což mi každý Moravan jistě potvrdí. I mi se například stává, že jsem-li celý den třeba na Ostravsku nebo na Slovácku, začnu samovolně mluvit (a i myslet!) aspoň částečně v jejich nářečí, jejich přízvukem a intonací… Velmi zajímavé ale bude, jak dalece přežijí nářečí v příštích desetiletích, kdy převládnou generace odchované televizí, pop music a zglajchšaltováním všeho bytí. Úplný zánik nářečí by však znamenal i zánik Moravy a nabyl by pak smyslu i zvrhlý nápad, jakýsi zlý sen jistých zeměpisců, kteří vymysleli „Česko“. Pak bychom opravdu měli Česko a pak by to bylo vlastně taky jedno.

Folklór, který v Čechách je prakticky mrtvý, na Moravě a na Slovensku dosud žije. A nezdá se, že by měl zaniknout, i když tendence ke stírá­ní krajových a individuálních rozdílů ve prospěch jakési nivelizace není příznivá. Vezměme si jako příklad lidovou hudbu, přesněji řečeno lidové pěsničky. Co je to moravský hudební folklór? Dá se to říct? Když se nad tím zamyslíme, musíme užasnout. Nikde než v lidové hudbě a písni není patrný ten úžasný rozkmit mezi západní a východní Moravou, který je rozkmitem mezi Západem a Východem. Opravdu, co má společného skoro český Horák na nejasném rozvodí Vysočiny s bohyní z Bílých Karpat, které je jedno, jestli žije na Moravě nebo na Slovensku. Nejspíš nic, kromě moravského povědomí. Na západě je hudba učesaná, ovlivněná menuety ze zámků a dechovkou, něco navíc, co se někdy spustí, ale hned zase vypne, zatímco na východě je hudba a píseň neodvozená, svébytná a srostlá s ži­votem, ze kterého vznikla a který ovlivňuje. A uprostřed, na geologickém „švu“ je Dolsko, Haná a Lašsko, kde Západ a Východ splývají.
A to všechno je Morava.

Když se mluví a píše o rozdílech mezi českou a moravskou hudbou, míní se tím zpravidla rozdíl mezi českou a východomoravskou hudbou. Je dobře známo, jak se liší v tóninách, ve vedení vícehlasu, v rytmu, v míře improvi­za­ce, v hlasových polohách, zastoupení nástrojů i v přednesu. Méně je už známo, jak se liší písně ve slovech. Rozdíly v textech jsou taky zásadní povahy, a to mezi Čechami a Moravou vůbec. Na Moravě je text daleko důležitější složkou písní a (což s tím souvisí) je daleko propracovanější, definitivnější a umělečtější – slovem je to daleko silnější poézie. Dále v moravské písni chybí téměř úplně jakási cyničnost, jalovost, povrchnost až sprostota mnohých českých textů – jejich nedostatek umělecké cudnosti.

Místo dokazování si uveďme jenom několik citací moravských pěsniček:

Zatoč se synečku na vraném koníčku. Já se nezatočím, až mi dáš voničku.

Voničku mu dala, vršek ulámala: Možeš dobře vědět, že je láska malá.

 Voda huči, vinek plyně, už je po kraju, chceš-li ho mět, ma děvečko, ja ho dostanu.

 Voda huči, vinek tyně do sameho dna,  ja něnis je, ma děvečko, vinečka hodna.

 Dost sem se nachodíl po uherskej zemi, ešče sem neviděl malovanej ženy.

 Neviděl, neviděl, ale vidět budu. Teprv ju malířé malovati budú.

Je vůbec něco úžasného, že jsme přežili 17. století s tisíci vpády, vražděním, pálením a znásilňováním, skoro úplnou ztrátou šlechty a vzdělanců. Zbyli jenom ti chudáci, plebs. A tento plebs si sám, na vlastní pěst vytvořil skoro z ničeho, jenom sám ze sebe, takovou kulturu a umění, které by nám, kdyby to dovedl plně chápat, musel závidět celý svět.

  1. Má Morava vlastní kulturu a umění? Liší se moravské umění, konkrétně literatura, od českého umění a literatury? A když ano, tak v čem? Náměty na práci pro získání hodnosti kandidáta nebo doktora věd. Nicméně každý, kdo se o tyto věci zajímá, musí vidět, že je moravská literatura, moravská hudba a moravské malířství.

Kdo jsou tedy nejtypičtější a nejvýraznější reprezentanti moravského umění? Především Bezruč a Janáček. Pravda, Janáček se jednou bránil, že není moravský skladatel, nýbrž český, ale tím se jenom bránil nařčení z provincialismu. Zejména u těchto dvou umělců všelidského významu jsou jazyk, melodika a rytmus naprosto moravské, takže je Čech nemůže ani autenticky reprodukovat. A dál: Křížkovský, Deml, Úprci, Mrštíci, Mikulášek… Naproti tomu Březina žil a tvořil na Moravě, byl přitom Čech – protože to všechno bylo na Vysočině, aklimatizoval se poměrně snadno – a nebyl pak vlastně ani Čech, ani Moravan, ale svým dílem oba národy spojoval. Z jiné strany zase Durych, i když prožil mnoho let života na Moravě, zůstal moravanstvím nedotčený. Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Gabriela Preissová se na Moravě úplně aklimatizovala, zatímco takoví Halas a Nezval se v Praze Moravě odrodili a v ministerstvech a jiných úřadech zapomněli psát i poézii.

Vytknout všechny znaky moravanství v umění nehodlám, to bychom se ostatně dostali (podobně jako u „národní povahy“) na tenký led. Všimnu si jen jednoho, asi nejvýraznějšího: stálé přítomnosti folklóru, ba až jakési symbiózy a prolínání umění s folklórem. Na Moravě samozřejmě. V Čechách to není ani dobře možné, protože tam není na co navazovat a co rozvíjet. Na Moravě můžeme snadno vypozorovat ať už vědomou nebo podvědomou potřebu konfrontace a vyrovávání se s folklórem. U Janáčka je to exemplární a bylo o tom napsáno už dost. Mrštíci citují pěsničky, zvyky, obyčeje a průpovídky, celé dílo bratří Úprků je nezamýšlenou dokumentací lidového umění a obyčejů. Mnozí byli dokonce aktivními nositeli a „uživateli“ folklóru: Joža Uprka, byl ve své době jeden z nejlepších tanečníků (verbířů) na Slovácku, Antoš Frolka byl zpěvák a muzikant, Otakar Horký byl aktivním muzikantem a tak podobně. (Naproti tomu je absurdní představa, že by Vladimír Holan chodil v koženkách a hrál s baráčníky na heligon.)

Možná, že se zájmem o folklór a život lidu souvisí i větší důraz na dokumentárnost, na skutečnost, na pravdu. Vzpomeňme třeba Janáčkových nápěvků mluvy, celého díla Jakuba Demla, který jedinečně dokumentuje jeho Tasov, Roku na Vsi bratří Mrštíků. I Bezruč ve Slezských písních zbásňoval výhradně skutečné události (dovídal se o nich často z novin). A ještě jednu charakteristickou vlastnost Moravanů musíme uvést: zbojnictví. Aby se tomu ovšem dobře rozumělo – zbojník není lupič nebo nějaký takový, který se dnes vyskytuje v Černé kronice. Zbojník má potřebu spravedlnosti a cti a je za ně ochotný i bojovat. Kdybych měl uvádět příklady, zase bych se musel opakovat.

Dokázali jsme si, aspoň doufám, že Morava a moravanství nejsou prázdné pojmy. Že díky své poloze a historii je Morava místem, kde se spojuje a navzájem sváří evropský Západ
s Východem. A jaký obsah dáme moravanství a moravské kultuře, to záleží na nás, tady na Moravě a dnes.

Štěpán Kameník, 1987