Ještě jednou o Leoši Janáčkovi

PO CHODNÍČKU, KTERÝ NEZARŮSTÁ

K 90. výročí smrti moravského hudebního skladatele Leoše Janáčka

V neděli 12.srpna  letošního roku uplynulo  devadesát let od chvíle, kdy v ostravském sanatoriu zemřel Leoš Janáček, největší tvůrčí osobnost, jakou se dnes může moravská hudební kultura pochlubit. Dožil se na svou dobu  poměrně  vysokého  věku – 74 let a  zanechal za sebou  rozsáhlé,  doma i  ve  světě vysoce ceněné dílo, vokální i instrumentální.K nejvíce ceněným skladbám dnes patří zejména moravská národní opera Její pastorkyňa,  duchovní kantáta Glagolská mše na původní cy rilometodějský  text, orchestrální skladby Taras Bulba a Sinfonietta,  mužské  sbory na slova Petra Bezruče a cyklus klavírních skladeb Po zarostlém chodníčku.

Janáčkův  osobní  život  nebyl příliš šťastný. Ve svých jedenácti letech musel opustit rodné Hukvaldy a odejít do  augustiniánského kláštera Králové na Starém Brně.  Krátce  nato  mu  zemřel otec a zabezpečení jeho další existence se se ujal strýc Jan, působící  v  té době jako farář ve Vnorovách u Veselí na Moravě. V sedmadvaceti letech se oženil, jeho manželkou se stala ještě ne šestnáctiletá Zdenka, dcera ředitele učitelského ústavu v Brně. Zdálo se, že manželství by mohlo být šťastné, ale jak plynul čas, povahová odlišnost obou manželů se stávala stále zřejmější, až vyústila v krizi. Přesto spolu žili do konce Janáčkova života. Narodily se jim dvě děti nejprve Olga, po šesti letech pak Vladimír. Tady se musel Janáček vyrovnat se svým největším životním neštěstím. Nejprve zemřel ve věku dva a půl roku jeho, jak začínalo být zřejmé, hudebně nadaný syn a v nejkrásnějším období života, ve svých dvacíti letech, opustila své rodiče i milovaná Olga.

S nemenšími nesnázemi, s jakými se vyrovnával v osobním životě, se musel potýkat i při své tvůrčí práci. Na rodné Moravě mu počátkem ledna 1904 otevřela dveře k všeobecnému uznání premiéra opery z domácího moravského prostředí Její pastorkyňa. V Čechách, a zvláště v Praze, však trvale narážel nejen na nepochopení, ale přímo na četná nepřátelství. Jeho největším hudebním kritikem, který pak svými názory silně ovlivňoval obecné mínění Pražanů o Janáčkových tvůrčích schopnostech, byl profesor Karlovy univerzity a pozdější ministr Gottwaldovy komunistické vlády Zdeněk Nejedlý. A nemenším Janáčkovým příkrým oponentem, odmítajícím uznat jeho genialitu, byl šéf opery Národního divadla v Praze Karel Kovařovic.

Nejedlý označoval Janáčka za velkého hudebního diletanta, a ještě v době, kdy byl  uznáván už i ve světě, označuje jeho nápěvkovou tvůrčí metodu jako hudební primitivismus. Janáčkovu uměleckou osobitost definuje takto: „Celá Janáčkova originalita tkví v nekultivovaném primitivismu, z něhož nikdy žádné opravdové umění nevzniklo a nevznikne. Janáček je největším diletantem v hudebním myšlení ze všech našich hudebníků, jakého jsme kdy měli“  A dále mu vytýká „nechuť k myšlení a neschopnost hlubšího citu“. Konkrétně např. Pastorkyni posoudil jako „drama bez hlubších citových tónů, v němž to, co se děje v nitru postav, je nám lhostejné nebo nejasné“. A dílo pro něj zůstává již natrvalo „osudný experiment, z něhož cítíme málo lidského“.

V souladu s tímto postojem hodnotí pak Janáčka i Kovařovic (*Praha 1862), když jeho tvorbu označuje jako „podivnou směs snahy po docela nové novosti“ a výplod krajního primitivismu“. I když v Brně byla Janáčkova Pastorkyňa přijata s obrovským nadšením, Kovařovicem bylo dílo znovu a znovu vraceno jako „zcela nevhodné k provedení“. Jako hlavní argument opakovaně uváděl, že musí přednostně nastudovat a uvést na scénu opery jiných, lepších mistrů, například Divou Báru operetního skladatele Rudolfa Piskáčka nebo Novákovu „operu“ Bouře, což však vůbec není opera, ale kantáta.

Co vedlo tyto dvě osobnosti pražského hudebního života k tak příkrému odsudku? Janáček sám se domníval, že jedním z hlavních důvodů je to, že svou tvorbu zaměřuje na rodnou Moravu. K této domněnce ho vedly výroky Nejedlého (, který ho vytrvale označoval za moravského separatistu. Např. v knize Česká moderní zpěvohra po Smetanovi označuje Janáčka jako  člověka, který „má na zřeteli cíle nejen umělecké, ale právě separatistické“! Nutno v této souvislosti připomenout, že oba tito kritikové nepocházeli z Moravy, ale z Čech, a zvláště u Nejedlého, jak se potom ukázalo v přelomovém roce 1948, byli kulturně i politicky zakotveni v České kotlině.

Ještě ale možno připustit jeden zavrženíhodný důvod,V lednu 1887 byla v Brně uvedena Kovařovicova nepříliš vydařená opera Ženichové a Janáček si ji v brněnských Hudebních listech dovolil poměrně nepříznivě zkritizovat. Jak napsal ve svém Kantoru Halfarovi Petr Bezruč, jsou hříchy v katechizmu, co se nikdy neodpustí. Dnes však ani mnozí muzikologové nevědí, že dotyčná opera vznikla.

A Nejedlý? U toho zřejmě zbytněla solidarita s Bedřichem Smetanou, oba rodáci z Litomyšle, a česká národnostní ješitnost. I v tomto případě sehrála zřejmou svou roli Janáčkova kritika. Ani zde nešlo o maličkost, Janáček se opovážil kriticky posoudit „veledílo“ Bedřicha Smetany, operu Libuše. Stojí za to tuto kritiku, jak ji později v Brněnské Hlídce připomenul s komentářem sám Janáček. zde ocitovat:

„Toho neblahého 3.ledna 1909 jsem se ocitl na Smetanově Libuši. A nebyl jsem spokojen! Nesdílel jsem všeobecné nadšení, vždyť tu bylo tak málo plného života!

U mohyly jsem neslyšel tón ponurého pralesa, byl to spíš lepenkový obraz než skutečná příroda! A což postavy, Lubor, Krasava, Šťáhlav, Chrudoš, Radmila? Jejich hlasy a zpěvy se dmuly jednostejně a překypovaly jen svými vnitřními vášněmi, aniž by se zároveň chvěly ponurostí mýtického dějiště. Byly to spíš loutky smýkané na provázku, než dramaticky jednající postavy. Zvláště Krasava mi připadla divadelně strojená, jakoby byla automatem z Hoffmannových povídek. Nezaujal mne ani nedramatický Přemyslův zpěv Ó vy lípy a přímo mne pobouřilo kvarteto ženců. Cožpak takhle stylizovaně by se mohli někdy ženci veselit? Vždyť to je karikatura skutečnosti. Proč si Smetana neposlechl třeba výkřiky mužů na náplavce v Podskalí při nakládání ledu? Načrtl jsem si pár jejich nápěvků a podložil je akordy. Bylo to hned cosi jiného než  Smetanův nerealistický sbor ženců. Své názory jsem si nenechal pro sebe a oheň byl na střeše… A já tak měl rázem v Nejedlém krutého odpůrce nadosmrti.

Nutno však dodat, že ne všichni lidé žijící na západ od Moravy Janáčka kritizovali a zesměšňovali. Jedním z těch, kdo si ho naopak nesmŕně vážili, byl Karel Čapek. O Janáčkovi napsal: „Je o šestatřicet let starší než já, a hle jak svěže, bystře, neúnavně hovoří! Vždyť tento starý moravský hudební skladatel je mi bližší než leckterý můj pražský vrstevník“. Souhlasil, aby Janáček převedl činoherní formu hry Věc Makropulos do operního zpracování, a když se potom jednoho z představení zúčastnil, skromně poznamenal: „Jak skvěle a ušlechtile dopadla ve vaší úpravě ta věc, ke která jsem měl tu čest dát tak trochu podnět.“

A ještě na závěr: v pondělí 13. srpna 2018 byla v Jablonném v Podještědí z podnětu dr. Libuše Ďurďové, členky Morvskoslezské akademie pro vzdělání, vědu a umění sloužena za Leoše Janáčka mše svatá.

Jiří Kvapil, signatář Deklarace moravského národa