Marie Terezie byla i moravskou markraběnkou

Dnes 13. května uplynulo 302 let od jejího narození. Možná mnoho pochopíme, když si projdeme její obvyklý denní režim v období, kdy vládla Rakouské monarchii. Denně vstávala v půl páté. V 6 hodin se účastnila ranní bohoslužby. V 7 hodin posnídala s vlastní rodinou. Poté následovala tříhodinová rozprava s velvyslanci, kteří přijeli do Vídně. Následovala půlhodinová pauza. Po ní setkání s kancléřem, kterým byl v určitém období i Václav Antonín Kounic (pocházel z významného moravského šlechtického rodu, v době kdy nebyl kancléřem, byl panovnicí pověřován jinými důležitými úkoly pro monarchii). Po poradě s kancléřem následoval společný oběd. Po obědě probíhalo pracovní setkání s týmem, který spoluvytvářel vnitřní či zahraniční politiku panovnice – tedy monarchie. Mimo to se učila jazyky. Donce samotnou němčinu, neboť byla upozorněna na to, že její němčina je příliš knižní až archaická a její poddaní jí často nerozumějí. Velmi dobře mluvila francouzsky. Z dětství, kdy byla její výchova především náboženská, měla základy latiny. Učila se i italsky, protože k monarchii přináleželo Toskánsko. Snažila se vpravit i do základů maďarštiny. Pravidelně se zúčastnila večerní mše. Spát chodila brzy, již před devátou hodinou. Její život byl vyplněn především soustředěnou prací. Poslušně plnila křesťanská charitativní přikázání. Jednala v souladu s myšlenkou na blaho státu. Poskytovala peníze na to, co považovala za důležité. Penze potřebným, renty tělesně postiženým, stipendia středně majetným, odškodnění nevinně odsouzeným a bolestné opuštěným manželkám. Nejraději poskytovala výpomoc dětem.

Její osobní vydání bylo poměrně skromné. Její finanční deputát činil 153 tisíc zl. ročně. Na začátku měsíce obdržela 8 tisíc a v polovině ještě 4 tisíce takříkajíc „kapesné“. Na garderobu bylo určeno 30 tisíc. K tomu ještě přistupovaly částky „k nejvyšším rukám“ na nezjistitelné účely. Marie Terezie sama sebe považovala za vrcholného státního úředníka. Za hlavní cíl a smysl své práce považovala blaho svých poddaných a této myšlence chtěla sloužit. Byla velmi bystrá a chytrá. Po zániku jezuitského řádu se jí naskytla možnost začít reformovat školství, které bylo v monarchii oproti některých evropským zemím zaostalejší.

Nejprve se snažila seznámit právě se školstvím v nejpokrokovějších zemích. Nejprve upravila jen část. Ale od roku 1774 zavedla povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. Školy byly „triviální“, tedy stály na výuce čtení, psaní a počítání. K tomu v menší míře patřilo ještě stavitelství a základy latiny. Mnohé děti tím zároveň osvobodila z velké části od otrocké dětské práce v manufakturách, kde do té doby pracovaly i 11 hodin denně. Položila základy i odbornému školství, včetně vojenského. K její představě vládnutí patřila i pokora a vědomí, že se jedná o službu k níž byla povolána. Její výchova nebyla směřována k následnému vládnutí. I proto měla zpočátku mnohé problémy. Některé části říše se také bouřily proto, že jim má vládnout žena. Situace se později uklidnila.

V tomto prací a povinnostmi naplněném životě porodila 16 dětí. 11 dívek a 5 chlapců. Dospělosti se jich dožilo 9. K jejímu životnímu štěstí patřilo, že se mohla vdát z lásky poté, co se díky nastalým událostem vyřešilo to, co svazku bránilo.

Mnozí Moravané pohlížejí s úctou k Marii Terezii a k Rakouské monarchii jako takové. Po celou dobu trvání monarchie byla ctěna práva Moravy tak, jak to předtím zpravidla činili i čeští králové, kteří stejně jako Marie Terezie spravovali Markrabství moravské z titulu markrabat. Je až zarážející, že jakmile přešla moc v Československu po roce 1918 do českých rukou (Prahy), velmi brzy začala snaha o umenšování a rušení tisíciletých moravských práv. Což nakonec po komunistickém puči vyústilo až zrušením zemského zřízení, Morava ztratila veškerá práva, nakonec byly rozbity i její zemské hranice a tato pro Moravu a její obyvatele tragická situace trvá dosud a v některých oblastech života společnosti na Moravě se ještě zhoršuje. A nic na tom nemění fakt, že díky propagandě si rozsah naší tragédie mnozí obyvatelé Moravy neuvědomují a nepřipouštějí. Otázka, jak nám to mohli udělat naši nejbližší, je zcela namístě. Jak to mohly udělat většinové Čechy – tedy připravit o svobodu a práva menšinovou Moravu – která téměř vždy věrně stála po jejich boku ?

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa