Významná hora Klášťov

Stejně tak je pojmenovaná kapitola knihy dr. Jaroslavy Grobcové Magické země Morava a Slezsko, K pramenům života na straně 154.

Hora Klášťov je opravdu významná. Možná zklamu vyznavače romantického pohanského kultu, ale význam Klášťova spočívá úplně v něčem jiném, než zmiňuje tato kapitola. Jeho význam spočívá nikoliv v tom, že by byl kultovním místem, ale v tom, že Klášťov byl nejvýše položeným velkomoravským hradištěm a také tím, že kromě nálezů z doby halštatské se na terase pod vrcholovou partií nalezly jedinečné archeologické objevy z doby starých Moravanů, které jsou zastoupeny téměř tisícovkou železných předmětů zahrnujících nejrůznější typy nástrojů či součásti výstroje jezdce a koně, především však nález celkově více než deseti depotů, obsahujících často unikátní výrobky ze železa (koňská udidla, třmeny tauzované stříbrem, sekerovité hřivny, sekery včetně bradatic, kosy, radlice, ostruhy, pily, hroty oštěpů, hroty šípů, klíče, zlomky petlic, kování vědérek a věder, závěsná kování, ocílky, krojidla, vrtáky, kladivo, kovářské kleště, klín či průbojník, motyka, osníky, nože, srpy, zlomek čepele nějaké zbraně, snad meče, výhňové lopatky, misky slezského typu v neobvykle velkém množství 34 ks, překvapivý byl také nález 90 cm dlouhé obouruční pily a kosy), olověné přesleny, pozoruhodný je též nález olověného ingotu. To vše představuje největší soubor depotů z doby velkomoravské, který se kdy našel na území Moravy, Čech, Slovenska i okolních zemí. Zajímavostí je i nález kamene svoru s čočkami polodrahokamů, pocházející z Jesenicka.

Tyto nálezy svědčí o původním předpokladu nejvýznamnějšího moravského archeologa období konce 19. a první poloviny 20. století a zkušeného terénního praktika Inocence Ladislava Červinky, že se jedná o útočištné hradiště, nikoliv nějaké kultovní místo. Způsob uložení souborů železných předmětů svědčí o tom, že to nebyly obětiny, jak popustil uzdu fantazii archeolog dr. Jiří Kohoutek, ale uschované předměty, které byly zřejmě ukryty do země v době nebezpečí a měly být opět nalezeny. Byly totiž přikryty plochým předmětem, jako např. žernovem, plochým kamenem nebo např. plochou mísou slezského tvaru. Železo bylo totiž cenný strategický materiál a železné sekerovité hřivny byly dokonce používány jako směnné platidlo.

Dr. Jiřího Kohoutka jsem znal osobně a jeho přátelská povaha a nadšení pro archeologii celým svým srdcem způsobily, že občas zabrousil do oblasti hypotéz. Jeho hypotéza se pak bohužel rozšířila i mezi vyznavače starých pohanských tradic, kteří tuto hypotézu brali nikoliv jako domněnku či předpoklad, jehož závěr není možno považovat za dokázaný, ale nekriticky ihned jako hotovou věc. Většina archeologů však bere archeologické nálezy podstatně střízlivěji. Občas se názory dr. Jiřího Kohoutka dostaly i do propagační literatury, bohužel i s některými nepřesnostmi, ať už ojediněle jeho vlastními nebo převážnou většinou zkomolenými až samotnými autory propagační literatury. Protože mám k dispozici závěrečnou zprávu Ústavu památkové archeologické péče a bakalářskou diplomovou práci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, ústavu archeologie a muzeologie, jsem rovněž v občasném kontaktu s lidmi, kteří spolupracují při zaměřování polohy nálezu depotů, troufám si vyjádřit se k obsahu kapitoly a přinejmenším poopravit některé mýty. Dr. Jiří Kohoutek nedokazuje přítomnost slovanského osídlení před třemi tisíci lety, jak je psáno v kapitole, ale dokazuje osídlení Lužické kultury popelnicových polí, slezsko-platěnické fáze. V té době absolutně nelze hovořit o nějakých Slovanech, jak se domnívají někteří horliví nadšenci z oblasti vyznavačů romantického pohanství čerpajících z teorií např. z Antonína Horáka (ten navíc hovořil o možných protoslovanech či praslovanech, nikoliv o Slovanech), s kterým jsem spolupracoval, když napsal knihu O Slovanech úplně jinak. I zde musím konstatovat, že než o luštění písma šlo spíše o hádání, neboť pan Horák dovedl přečíst údajně praslovanským jazykem i to, co bylo spolehlivě přečteno jako písmo napsané úplně jiným jazykem. Pan Horák byl totiž asistentem režiséra vědeckofantastických filmů Karla Zemana. To by mohlo vysvětlovat mnohé.

Že jde o první nalezené kultovní místo, je pouhá domněnka snad vyvolaná množstvím železných předmětů, snad snahou o propagaci a popularizaci této pozoruhodné lokality. Převážná většina nálezů je totiž podle archeologa dr. Jiřího Kohoutka datována od konce osmého do zhruba poloviny devátého století. Při vší úctě ke kolegovi však řada archeologů zdaleka nesdílí optimismus dr. Jiřího Kohoutka, co se železných depotů coby možných obětin týká, přiklání k názoru, že lokalita sloužila ke skladovacím účelům či jako pouhé útočiště v době nebezpečí vojenského napadení nepřítelem. Nelze totiž pokládat vše, co je v zemi, za obětiny. Žádné kultiště, jako např. v lokalitě Šléza v Polsku nebo na Pohansku u Břeclavi zde nalezeno nebylo. Naši pohanští předkové obětovali část úrody, část úlovku, část pokrmu nebo nějakého kusu domácího ptactva formou úlitby. Určitě se nezbavovali formou obětování všeho nebo v takovém množství životně důležitých nástrojů a výrobních prostředků, na nichž záviselo jejich přežití. Prozaičtější a pravděpodobnější variantou se jeví využití hradiska coby ideální zásobárny materiálu k obchodním účelům nebo jako vhodného úkrytu na tu dobu cenných předmětů v době nebezpečí, jak o tom svědčí způsob uložení železných nástrojů a suroviny. Nedaleko Klášťova směrem na severozápad v trati Padělky u Chrastěšova byly objeveny středohradištní objekty patrně výrobního charakteru, související s úpravou železné rudy nebo jejím následným zpracováním.

Horou čarodějů nenazvala Klášťov církev (str. 156), ale archeolog Kohoutek spolu s muzejníky u příležitosti výstavy prezentující archeologické nálezy na Klášťově ve snaze zatraktivnit výstavu. Zde je nutno upozornit, že název byl s otazníkem. Nebyla to církev, která opředla horu Klášťov pověstmi, nebyla to církev, která nazvala skalisko Čertovým kamenem. Pověsti mají lidový původ, takřka stejnými pověstmi je zaplaveno celé Valašsko, stejné pověsti se dokonce vyskytují i na Slovácku, nevyhnul se jim logicky ani Klášťov. Stejně tak název Čertův kámen je v okolí registrován v několika desítkách. Jedná se tedy o naprosto běžný název skalních suků, který pochází z pověstí, kterými Valaši i Moravští Slováci vysvětlovali svým dětem poměrně bizarní umístění skalních suků na vrcholech nebo hůře přístupných místech tím, že je tam upustil čert, když nestačil postavit kamennou hráz do kuropění. Tak jako názvy lokality, podobají se i pověsti k nim jako vejce vejci. Stejné pověsti i stejné názvy byly tedy aplikovány na všechny podobné lokality. V tomto ohledu se tedy Klášťov nikterak neliší. V této části Valašska je totiž pověstmi opředeno téměř vše, není důvod se domnívat, že zrovna pověsti o Klášťově jsou indiciemi pro nějaké kultiště.

Další nepřesnost je na str. 157. Klášťov není obklopen půlkruhem pohřebních mohyl, jak poněkud přeháněl dr. Kohoutek, ale skutečnost je taková, že několik slovanských pohřebních mohyl se vyskytuje zhruba na přímce dlouhé asi 10 km: Luhačovice – les Obora, Rudimov – trať Kamenná, Bojkovice – trať Hradská niva, tedy nikoliv v půlkruhu, jsou navíc všechny jedním směrem ve vzdálenosti cca 20 km jihozápadně od Klášťova, tedy dost daleko na to, aby bylo pravděpodobné, že by Klášťov mohl být kultištěm. Nejedná se tedy v žádném případě o půlkruh kolem Klášťova. Daleko pravděpodobnější lokality spojené s kultem slovanských pohanských bohů jsou těmto mohylám blízké lokality u Luhačovic na Obětové hoře a odborníky předpokládaný pohanský háj v oblasti trati Hradská niva – Nové kopanice severně od Bojkovic, kde ještě v 19. století rostlo asi 300 prastarých dubů ohromné velikosti. Poslední dub zasažen bleskem v roce 1922 měl po obvodu 8,5 metru a průměr 2,6 metru. Na Slavičínsku, Bojkovicku a Luhačovicku se totiž vyskytovala naleziště poměrně chudé železné rudy – pelosideritu, tato oblast byla i oblastí severní větve obchodní stezky spojující Pomoraví s Povážím. O tom ostatně svědčí i názvy obcí Rudimov a Rudice.

Na straně 155 je velmi zjednodušená informace o Velké čínské zdi. První Velká zeď byla postavena za vlády prvního císaře Čchin-Š´-chuang-ti, zakladatele dynastie Čchin, po které dostala Čína jméno. Šlo v podstatě o propojení již existujících úseků opevnění postavených v době, kdy spolu vedly válku menší státy v 5. až – 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než současná zeď a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. Obranné zdi stavěly na severní hranici v určité míře i další dynastie. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming, kdy byla z pálených cihel a kamenů přebudována do impozantní podoby. Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zdolat, ale měla usnadnit přesun bránících jednotek mezi opěrnými body a znesnadnit kočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů dovnitř říše. Určitě nebyla postavena směrem dovnitř a už vůbec není stará 7 a půl tisíce let.

Rovněž umístění kříže na Klášťově nemá původ v tom, že by církev chtěla zneuctít kámen, který mimochodem není posvátný, podobných hrubozrných pískovcových skalních suků jsou v okolí tisíce, ale pohnutek je hned několik. Pokud totiž lze v krajině registrovat kříže, jsou to památky na mrtvé hajné, pytláky, dřevorubce, svážeče dřeva, závodčí, turisty, oběti vrahů a další. Kříž byl umístěn obcí Vysoké Pole, Muzeem lidové kultury a tradic Vlachovska za spoluúčasti luhačovické farnosti dávno před tím, než se rozšířil mýtus o možných pohanských rituálech, nejen jako symbol nejvyššího vrchu Vizovických vrchů, jak je poměrně běžné v Rakousku, Bavorsku, Slovensku, Polsku, méně už Švýcarsku, ale hlavně jako připomenutí dřívějšího archeologického nálezu železného torza kříže z doby pozdního novověku (přestože se nejedná o žádný vzácný nález) a jeho náhrada, dále připomínka (jako všude jinde zvykem) několika tragédií, které se odehrály v blízkém okolí obklopujícím Klášťov ze všech stran, ať už jako památka vyvražděných obyvatel nedalekých Vařákových pasek, Ploštiny, ale zejména čtyř obětí a několika desítek zraněných Valachů při poddanské rebelii z 15. srpna 1767 proti zrušení svobodného hospodaření Valachů v okolí Klášťova vrchnostmi vizovického panství. Klášťov je na rozdíl od neprobádaných okolních lokalit na hřebeni Vizovických vrchů, jako hradiště Kopce a hradiště Krajčice poblíž Lidečka, hradiště Rýsov a nedaleké hradiště Oberský vrch poblíž Provodova a Březůvek jediná lokalita časově spojená také s již křesťanským obdobím Moravy. Ve střední části str. 157 je psáno, že na Klášťově byly odkryty valy starodávného osídlení. Valy odkryty nebyly, ty jsou zřetelné a výrazné ještě z doby halštatské a doby velkomoravské, byla pouze prokopána sonda jako řez valem o délce 12 metrů a šířce 2 metrů. Archeologický průzkum zatím nenarazil na známky obytných stavení ani na pohřebiště či jednotlivé hroby, tedy nic, co by svědčilo o tom, že by lokalita sloužila jako obydlený prostor. I to nasvědčuje tomu, že se jednalo o útočištné hradiště. Na konci strany 157 je informace, že na kameni se občas objeví nápis „Tady sídlí slovanský bůh Perun“, což má údajně znamenat, že mnozí z návštěvníků vědí více o významu tohoto místa. Asi sotva. Jedná se spíše o jednoho vandala který ničí cizí majetek a čmárá po konstrukci kříže nesmysly a o Klášťově neví nic. Nápis totiž nebyl na kameni, ale na konstrukci kříže a zněl: „Tady vládne Perun“. O tomto vandalovi nelze uvažovat jako o ctiteli moravské historie, ale jako o fanatikovi akceptujícím pouze jedinou její část a zavrhujícím vše ostatní. Dějiny Moravy totiž šly nějakou cestou. Pokud Slované usoudili, že jim Sámo prokázal užitečnost v boji proti Avarům, zvolili si ho za krále. Volba určitě nebyla špatná, protože stejnou užitečnost prokázal i v boji proti Frankům. Pokud Pribina poznal, že jako pohan nemá šanci cokoliv znamenat a nikdo pro něj nehne prstem, usoudil, že není jiné cesty, než přijmout křesťanství. Jestli král Moravanů Rostislav na tomto příkladu viděl, že bez křesťanství se neobejde a viděl, jak Frankové zneužívali křesťanství k politickým zájmům a pod záminkou šíření křesťanství si podmaňovali okolní národy, usoudil, že pokud nemá podlehnout politickému tlaku těchto západních nepřátel, musí mít vlastní nezávislou církevní organizaci. Proto není na místě vyčítat mu, že se obrátil po neúspěchu v Římě na byzantského císaře, stejně jako není na místě vyčítat učeným slovanským věrozvěstům, kdy Konstantin Filozof dokonce patřil k největším učencům světa té doby, že nám přinesli písemnictví a tím pádem i vzdělanost. Nelze přece litovat toho, že Moravané neustrnuli ve vývoji a přešli tak jako ostatní tehdy známý svět ke křesťanství. Je to stejné, jako litovat toho, že jsme nezůstali v jeskyních a ekologicky neopracovávali pazourky. Prostě taková byla doba a kdo se nepřizpůsobil, dopadl jako vyhubení polabští Slované nebo skomírající Lužičtí Srbové. Přechod od pohanství ke křesťanství nebo jiným náboženstvím byl tedy celosvětový proces a nikterak neubírá nic na dávné kultuře Slovanů. Nerozumím tedy tomu, proč připomínku pozdějších dějinných událostí někdo chápe jako zavrhování dřívějších slovanských dějin. Je to stejně nesmyslné, jako kdybych tvrdil, že připomínkou Markrabství moravského zavrhuji dějiny Velké Moravy nebo Sámovy říše.

Byzantským učencům, kteří plnili pouze přání moravského krále (všichni tři moravským lidem uctívaní ještě za jejich života), tedy nelze vyčítat pozdější pozdně středověké a raně novověké „přehmaty“ církve, jako např. pronásledování jinověrců a upalování právě učenců. Dnes těmto Řekům vděčíme také zejména za to, že Moravané přežili jako národ dodnes a v tomto státě se nepřipomíná pouze český sv. Václav. A na nás je, aby se připomínal i moravský král sv. Rostislav, ve světě nejproslulejší Moravan Jan Amos Komenský, nejvýraznější postava moravské politiky druhé poloviny 19. století baron JUDr. Alois Pražák i dávné slovanské pohanské tradice, které naštěstí přežívají v podvědomí i v určité podobě do dnešní doby vědy, kdy víme, že obětování Perunovi asi žádný podstatný vliv na hromobití mít nebude.

Poznámku ke kapitole je možno uzavřít konstatováním, že jako místo kultu pohanských božstev Klášťov nikterak nepotvrdila a neprokázala nějakou souvislost depotů s lidovými pověstmi ani bakalářská diplomová práce věnovaná památce dr. Jiřího Kohoutka s názvem Raně středověké kultovní aktivity na vrchu Klášťov a jejich odraz v archeologických pramenech a ústní lidové slovesnosti. Popularizační informace je tedy nutné brát s jistou rezervou a nebrat je doslova. Pokud tedy zastánci starých slovanských pohanských tradic je hledají na Klášťově, jsou zřejmě na špatné adrese. Podle všeho je to slepá ulička, cesta by měla vést spíše na již zmíněné lokality Obětová (kde se obětovalo) a Hradskou nivu s mohylami severně od Bojkovic, bezprostředně sousedící s tratěmi zvanými Malý háj (možná bývalý pohanský háj) a Nad Hájem.

Po zjištění poměrně velkého množství nepřesností v jedné kapitole mne zajímalo, jak to asi vypadá jinde. A tak jsem namátkou pozpátku zběžně zalistoval i v jiných kapitolách. Tak např. na straně 142 je silně přehnaný údaj o rozloze hradu Starý Světlov asi 2,5 hektaru. Tento hrad nemá ani s předhradím rozlohu větší, než 0,5 hektaru. Na str. 143 je zmínka o starším hradu Světlov, Engelsberk, který měl stát na místě zříceniny Světlov před rokem 1360. To určitě ne, neboť Engelsberk je jedním z několika názvů jiného hradu Sehradice či Sehrad, někdy také Tetov, nikoliv hradu Starý Světlov. Zřícenina hradu Engelsberk leží 3 km vzdušnou čarou východoseverovýchodně od Starého Světlova. Oba hrady byly stavěny přibližně ve stejnou dobu. Založení hradu Světlov je kladeno do druhé poloviny 13. století. Nejstarší zmínka o hradu Starý Světlov pochází z roku 1275, další z r. 1350, další z r. 1360.

Na str. 117 je zmínka o Spielbergu, takzvané hoře herečné. Původ jména Špilberk však nejspíš neplyne z „hracího kopce“, jak se domnívali obrozenci, ale znamená spíše zahrocený kopec podle německého Spille nebo také Spigelberg jako vyvýšené strážní místo.

Na str. 101 je psáno, že hradisko sv. Klimenta by mělo existovat už v mladší době bronzové. Hradisko existovalo v první polovině 9. století, určitě ne v době bronzové. Z doby bronzové jsou stopy nanejvýš navštívení, není vyloučeno ani dočasné osídlení, nešlo však o hradisko. Na konci strany 99 údajně Cyril postavil kapli na mnohem starších základech kaple dřívější. Žádné dřívější základy kaple, než z druhé poloviny 9. století nebyly nalezeny, naopak tato prvotní kaple z 2. poloviny 9. století stála na místě kněžiště pozdějšího kostela. A určitě ji nestavěl Cyril, ten se ostatně tak ještě nejmenoval. Ale doba stavby kaple na již existujícím hradišti odpovídá době jejich působení na Moravě.

Na straně 100 jsou zmíněny 4 lokality možného Veligradu, přičemž dnes je Veligrad lokalizován nade vši pochybnost. Figuruje tam dokonce Náklo, výmysl pana Galatíka, a kdovíproč Staré Brno. Již v roce1862 ztotožnil moravský zemský archivář Vincenc Brandl Staré Město s trhovou vsí Veligrad. V 60. letech 20. století věděla o lokalizaci Veligradu každá staroměstská kostelní babka. Od r. 1988, kdy byl ve Starém Městě ukončen systematický archeologický průzkum, již o lokalizaci Veligradu není pochyb. Veligrad ležel na soutoku Moravy, Olšavy a Salašky a jmenoval se tak až do roku 1315. Protože v těsném sousedství bylo založeno roku 1257 královské město a pevnost Nové město, o rok později zvané Nový Veligrad, ještě před tím v r. 1205 na opačné straně cisterciácký klášter Veligrad, a to už byly tři Velehrady těsně vedle sebe, od roku 1321 se původní Veligrad začal psát jako Staré Město (Urbs Antiqua, Antiqua civitas) a Nový Veligrad jako Hradiště, později Hradiště nad Moravou a od 17. stol. Uherské Hradiště. Název Velehrad má dodnes pouze obec nově vzniklá na počátku 14. stol. u kláštera Veligrad. Nevím, co by dělal Veligrad v Brně nebo dokonce na Nákle. U Brna byl pouze Rajhrad, nikolv Velehrad. Ona jediná zmínka lokalizovaná k Brnu (ovšem jižně od Modřic a v blízkosti soutoku Svratky a Litavy) patří Rajhradu, nikoliv Velehradu, jedná se zřejmě o chybu přepisu nebo zkomolení.

Na str. 102 je skalní útvar Kazatelna spojen se Sámem. No to čtu skutečně poprvé.

Na str. 91 mezi názvy Chřibů je uveden název Grenzen místo správného Greczne.

Na straně 22 jsou titulováni Sámo a Svatopluk jako knížata, přičemž se v případě Sáma ve skutečnosti jednalo o zvoleného krále, v případě Svatopluka dokonce o dynastického krále řádně stvrzeného papežem. Byli to králové se všemi atributy a velkomoravští králové tak byli titulováni v mnoha soudobých letopisech, Svatopluk v arabských pramenech dokonce jako císař. Slované totiž měli pro krále výraz „knědz“ či „kňaz“, což může být onou příčinou poněkud zavádějícího titulování kníže. Ostatně titulování moravských vládců rozebral historik Lubomír Emil Havlík v knize Kronika o Velké Moravě na str. 316: V čele moravského státu, který měl formu monarchie, stál suverénní panovník, označovaný v domácím prostředí knědz moravskyj. Tento termín měl ještě v 9. století na Moravě stejný význam jako germ. chuning, lat. rex, tj. král. Tentýž autor v knize Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů na str. 99 uvádí, že knědz bývá někdy překládán neodpovídajícím označením kníže, neboť už arabský geograf Ibn Hurdadbih poznamenal v 9. století, že slovanským označením pro krále (arabsky malik) je k.ná.z.

V pořadu televize Noe Poklady pod vlastním prahem: Cyril a Metoděj (14. 7. 2009) se historik plk. František Valdštýn vyslovuje, že Slované neměli pro krále jiný termín, než knědz.

Latinsko-český slovník překládá slovo rex jako král, případně vladař, vládce, ředitel. dux – kníže, popř. vévoda, vůdce, vojevůdce, regulus – malý král, regnum – královské sídlo, nejvyšší moc, vláda, řízení.

Na stejné straně je zmínka o údajném vypreparování údajného slovanského písma a zlikvidování bukvic (správně mělo být bukev, bukvice má být název pro písmo) Cyrilem a Metodějem. Ti nic nepreparovali, ale písmo vytvořili již v Byzanci, když po příchodu moravského poselstva žádajícího o biskupa a učitele zjistili, že Moravané písmo nemají, jen nějaké „črty“ nepoužitelné pro literární tvorbu a písemnictví. Vytvořili tedy písmo hlaholici vycházející částečně ze znaků řeckých, pro hlásky, kterým neodpovídalo žádné řecké písmeno, vytvořili znak nový. Toto geniální písmo umožňovalo Slovanům psát stylem „piš jak slyšíš“. Ona údajná bukvice není nic jiného, než pozdější písmo pro Slovany vytvořené až na samém konci 9. století bulharským biskupem, údajně jedním z žáků Metoděje. Tato cyrilice jednoznačně vychází z řecké alfabety, není určitě písmem původně slovanským. Naopak z cyrilice vznikly národní azbuky východních a jihovýchodních slovanských národů a dokonce i několika neslovanských.

Na str. 18 se píše o tom, že Sámo byl podle Palackého Slovan, Protomoravan. Opět ničím nepodložená hypotéza národních obrozenců. Dále je tam zjednodušená zmínka o údajném tvrzení, že teprve věrozvěstové přinesli písmo a kulturu. Kulturu nepřinesli, ta tu byla, protože všude je nějaká kultura, ta se akorát mohla vyvíjet v nových podmínkách. Písmo přinesli, což není ani tak důležité, mohli přece používat písmo latinku, kterou vlastně používali již franští kněží, když překládali základní liturgické formule do slovanského jazyka. Konstantinova genialita spočívala v tom, že každé hlásce i polohlásce přiřadil vlastní znak, a když nebyl obsažen v hlaholském písmu, které přinesl, tak jej prostě vymyslel na místě. Co je důležitější, než vlastní písmo, je zavedené písemnictví, čímž byl položen základ pro rozvoj vzdělanosti. Je to právě ta vzdělanost, kterou národy potřebují, aby se mohly vyvíjet a konkurovat jiným národům.

Na téže straně se píše o údajné málo věrohodné pověsti, že Cyril zakopal na hoře sv. Klimenta fragment ostatků sv. Klimenta a že nemá žádný vztah k národní památce – hradišti z dob knížete Svatopluka. K čemu jinému by měla mít vztah? Hradiště se takovým účelům svou polohou přímo nabízelo. Nejednalo se o nějakou pověst, ale o hluboce zakořeněnou slovanskou lidovou tradici vzpomínanou dokonce v darovací listině z r. 1358.

Na straně 16 se správně píše, že šperky se vyráběly již před příchodem věrozvěstů, není ovšem pravdou, že písemnictví a řemeslná zručnost šperkařů spolu souvisí. Na špercích tzv. veligradského typu je zřetelný avarský a byzantsko-orientální vliv, který však byl doveden k dokonalosti až za posledních Mojmírovců na Moravě, kde byly objeveny klenotnické dílny.

Na straně 15 se píše o údajné protoslovanské vyspělé civilizaci až 3 tisíce let staré, údajně nedávno vykopané na Klášťově. Opět je nutné konstatovat, že etnicitu halštatské kultury nelze spolehlivě určit, bývá spojována spíše s Kelty, a pokud se týká našich předků, tak jejich vlna přišla na naše území nejdříve v 6. století a pokud tu tedy část původních obyvatel zůstala, tato vlna výrazně přečíslila dosavadní řídké osídlení. Ostatně převážná většina nálezů z Klášťova náleží do první poloviny 9. století.

Na straně 13 je nepřesná zmínka o náhodném kupci Sámovi. Určitě nebyl náhodný, nejspíš pravidelně obchodoval se Slovany, předpokládá se, že mimo jiné i se zbraněmi, na něž bylo ze strany Franské říše pro Slovany uvaleno embargo.

Na straně 12 je mylný údaj, že na Moravě neexistovali otroci. Otroci totiž byli nezanedbatelným vývozním artiklem, přestože se zpravidla jednalo o zajatce nepřátelských nájezdníků. O množství otroků u Slovanů informují i arabské prameny a dokládají to nalezené okovy.

Na straně 11 kromě chybného 2. pádu jména Kosmas (správně má být Kosmy, nikoliv Kosmase, obdobně na str. 98 2. pád od názvu Chersones je Chersonu, nikoliv Chersonesu) je mylně uvedeno, že Čechy, Morava a Slezsko jsou národ. Jedná se o země, nikoliv národy. Národy jsou český, moravský, popřípadě slezský, pokud se ovšem posledně jmenovaný národem cítí, nemohu mluvit za ně, příslušníci národa jsou Češi, Moravané, popřípadě Slezané.

S obavami jsem zalistoval od této kapitoly dopředu ke kapitole o Hostýně. Na str. 185 uprostřed je věta:“Z praslovanského hradiště zbyly zde jen rozkopané valy.“ Valy nejsou rozkopané, jsou v podstatě celistvé pochopitelně mimo dvou původních bran a poměrně neporušené po celém obvodu 1900 metrů s výjimkou tří menších prokopů, přestože v jejich tělese je postaveno několik staveb. Hradiště nebylo praslovanské. Valy z doby kultury popelnicových polí zpevnili Keltové, nejstarší doložitelné etnikum. Hradiště bylo využíváno i v době velkomoravské a v době mongolských nájezdů. Dál už jsem raději nelistoval.

Po zjištění, že obsah knihy se pohybuje v oblasti mýtů, jsem na rozpacích, jakou asi účinnost bude mít pouhé konstatování, že jsme Moravané, když až na úvod téměř celý obsah knihy je zaměřen ne ani tak promoravsky, jako spíš propohansky, nebo spíše proti všemu, co není pohanské. Jako kdyby dějiny Moravy stály na pohanství a ostatní běh dějin byl něčím zavrženíhodným. Je to totiž podobný styl i když opačně orientovaný, jaký je jinak v textu kritizován, jen více idealizující pohanství a svádějící vše špatné na křesťanskou církev. Jako ateistu mne nikdo nemůže nařknout z nějaké propagace církve, ale opravdu nevím o tom, že by dnes církev pronásledovala pohany nebo kácela sochu na beskydském hřebenu poblíž Pusteven, proč tedy ta přemrštěná kritika. Tu by zasloužil spíš onen vandal, jehož chování připomíná řádění Talibanu a který dělá ostudu zastáncům starých slovanských tradic. Mělo by přece jít o ukázku, jak žili naši pohanští předkové, nikoliv o fanatismus a nenávist vůči dalšímu běhu dějin, na kterém ostatně již nic nezměníme.

Nikde v textu jsem nezaregistroval ani slovo o způsobech pohanských Slovanů, které zrovna k chlubení nejsou. Ibn Rusta popsal v 9. století průběh jedné dožínkové slavnosti pohanských Slovanů, při které se mu dokonce podařilo zaznamenat i text jedné z modliteb: „Bože, jenž jsi nás až dosud zaopatřoval pokrmem, dej nám ho i dnes v hojnosti!“ Modlitby byly doprovázeny vzpínáním rukou k soše kmenového boha umístěné na čestném místě. Vše vyvrcholilo krvavou obětí, ať už zvířecí, kdy byl například obětován beran, nebo dokonce lidskou. Teprve po provedení této oběti se mohl kmenový kněz dostat do toho správného stavu přímého spojení s bohy a mohl někdy i věštit. Velikost oběti samozřejmě závisela na možnostech těch, kdo ji přinášeli. Chudí Slované tak například mohli obětovat třeba jen misku s kaší, medem, zrním, sýrem nebo chlebem, zatímco bohatí velmožové – lechové – třebas i ovci, krávu nebo v případě válečných obětí i zajaté nepřátele. Podle arabského cestovatele Ibn Rusta se tak dělo pomocí oprátky, která se zvířeti nebo člověku přehodila přes hlavu a škrtila tak dlouho, dokud oběť nevydechla naposled. Pohřební rituály zase popsal Nestor. Ruský Nestorův letopis praví: „Položili mrtvé tělo na hranici a spálili a potom, sebravše něco kostí, uložili je v malou nádobu a postavili na sloupu při cestách.“ Jejich podrobnější podobu si můžeme pouze domýšlet na základě archeologických nálezů. Do hrobu kromě nebožtíkova popela Slované ukládali různé milodary, jako například oblíbené jídlo a pití, šperky nebo předměty denní potřeby patřící nebožtíkovi. Cena těchto obětin samozřejmě odrážela společenské postavení mrtvého. Jsou známy dokonce případy, kdy společně s mrtvým byla spálena i jeho žena, aby jej tak mohla bez prodlevy provázet v posmrtném životě. Při obřadech také hodně tančilo a popíjela medovina, takže se obřad někdy zvrhl v očích nezávislého pozorovatele v orgie.

Nesmíme zapomínat, že jen díky křesťanství mohla existovat vlastní moravská mojmírovská dynastie a jen díky vlastní moravské církevní organizaci byli schopni Rostislav a Svatopluk hájit nezávislost Moravy na rozpínavé Franské říši. Byli to tedy právě Mojmírovci, zejména zmínění králové Rostislav a Svatopluk, za jejichž vlády se zformoval národ moravský jako jeden velký politický a etnický celek odlišovaný výrazně od jiných sousedních Slovanů.

Oč větší vliv na národní sebeuvědomění a oč větší účinnost pro šíření vlastenectví mělo pro mne seznámení se s fakty historického charakteru ve stylu historika prof. Lubomíra E. Havlíka (např. Morava, k státoprávnímu postavení země v průběhu věků) nebo dr. Pavla Balcárka (státoprávní dějiny Moravy), kde si každý čtenář zcela sám ve světle nezpochybnitelných faktů a na základě dobových dokumentů utváří svůj vztah k vlasti a našim předkům a uvědomí si své kořeny. Teprve po přečtení těchto i jiných publikací z oblasti literatury faktu jsem si jasně uvědomil kdo jsem a kdo byli moji předkové.

Paní Grobcovou znám jako Moravanku celým srdcem a zájemkyni o prastaré pohanské tradice. Přestože chápu, že i různé legendy a mýty také do značné míry vzbuzují zájem o historii, přesto se raději držím těch prokazatelných faktů. Na některých lidových tradicích také samozřejmě můžeme dohledat racionální jádro, je však dobré rozlišovat mezi možným a tak trochu přikrášleným nebo dokonce přitaženým za vlasy a kdy už jde o falšování historie. To posledně uvedené dělali dva pánové Galatík a Červený. Jsem přesvědčen, že oproti např. české historii rané doby hradištní je moravská historie pestřejší právě o prokázaná fakta a nemá zapotřebí se tolik doplňovat starými vybájenými pověstmi podobnými těm, co mají v sousedních Čechách, tedy o Bruncvíkovi, Bivoji, Horymírovi a Šemíkovi apod.

Informovat o dávných tradicích Slovanů je sice záslužné a potřebné, to už ovšem neplatí pro zavrhování všeho nepohanského. Správný Moravan by měl mít kladný vztah k celé moravské historii, nikoliv k pouze jedné její části. Naši předkové totiž žili nejen v období předvelkomoravském, ale i po něm.

Jindřich Žaludek