Od roku 1990 mají lidé právo se svobodně hlásit ke své národností. Již není povinnost přihlásit se k československému či českému národu a k hrstce státem uznaných národností. Této svobody využili příslušníci národa moravského. K moravské národnosti se při sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo 1 360 000 obyvatel, roku 2001 asi 380 000 obyvatel a roku 2011 pak 630 000 lidí. Je to největší národní celek vedle většinového národa českého.

Představitelé státu řeční o lidských právech, ale skutek utek. Vystihuje to i vztah státu k moravskému národu. Slovně stát uznává právo na svobodné přihlášení se k národní příslušnosti, ale vůli občanů nerespektuje.

Na moravský národ se lze dívat ze dvou úhlů. Buď jako na nejpočetnější národnostní menšinu a pak stát musí umožnit její zastoupení v Radě vlády pro národnostní menšiny a poskytnout jí podporu jako druhé nejpočetnější národnostní menšině slovenské, k níž se hlásí 150 000 lidí, a polské, k níž se hlásí asi 40 000 občanů. I Slovensko příslušníkům moravské národnosti na Slovensku poskytlo účast ve slovenské Radě vlády pro národnostní menšiny a podíl na podpoře státu pro příslušníky národních menšin. Jiný stát tak činí, Česká republika ne.

Nebo je možné považovat moravský národ spolu s českým národem za ústrojné prvky lidu Čech, Moravy a Slezska a proto není národnostní menšinou. Pak je třeba změnit zákon o postavení národnostních menšin, kde se takové postavení moravského národa upraví stejně, jako je to u příslušníků národa českého.

Je na státu, jakou cestu si zvolí. Nemůže však ignorovat práva statisíců svých občanů – příslušníků moravského národa a přiznávat práva příslušníkům jiných národností. Tím se Česká republika vyřazuje z rodiny států, které se cítí být vázány vlastním právním řádem.