Z Hané, 10. ledna

„Moravo, Moravo, Moravičko milá“ — tys jim udělala hrozné bolení hlavy. Ani se nijak uspokojiti nemohou, že ještě někdo, krom nich, s námi mluví, – a to jest v jejich očích veliký hřích!“

Tak asi jsem si myslel, když jsem v tyto dny z naší hospody domů šel a o živém hovoru o politice, který jsme tam měli, rozvažoval. Především věz láskavý čtenáři, že jsem u nás všechni velicí politikaři – Máme i zde – toť se rozumí – kované „Slovany“ (jak zde přívržence koruny české jmenujeme), a ti se hrozně hněvají, že tu v hospodě se drží „Morava“; a ještě více, že „Morava“ se pilně čte, a že se jí taky věří. Tito páni vždy se chovali, jako by oni sami měli privilej na lásku k národu, a jako by jejich politika byla jediná prospěšná pro nás, – protože oni se jí zastávají. Teď jim to píchlo do živého, že „Morava“ se opovážila taky o politice mluviti, a to sice trošku jináč než oni, a že lid již začíná více věřiti „Moravě“ než pánům „Slovanům“. Ten Váš článek o neodvislosti Moravy, ten trefil do černého; tomu každý Moravan dobře porozuměl, není-li zaslepený, aneb nechce-li mermomocí býti slepým. Právě přišlo ono číslo „Moravy“ k nám do hospody, když ti páni „Slovani“ nám chtěli dokazovati, že svou spásu hledati musíme v Praze! Já jsem co možna se zastával neodvislosti Moravy, já jim dokazoval, že Morava jaktěživa o českém sněmu nic nechtěla věděti, že ty tak zvané „generální sněmy“, o kterých se tolik hluku nadělá, naprosto žádné sněmy nebyly, že takovéto spojení, jak oni „Slovani“ ho žádají, jaktěživo nestávalo, a bohdá, ani stávat nebude. Naši sousedé po tichu seděli, v tichosti mně dali za pravdu, ale netroufají si to říci – neboť „Slované“ ukazovali na „Mor. Orlici“, tam že to stojí „černé na bílém“ – a to prý musí býti pravda. Náhodou přišla „Morava“, – náhodou stál tam onen článek, který tak trefně tento předmět přetřásal – a to právě mně bylo po chuti, – Četl jsem onen článek nahlas, a pravil jsem: „No, sousedé, teď tu vidíte, taky černé na bílém, že to nemusí tak býti, jak „Slovani“ pravili. Alespoň mám zrovna takový důkaz pro sebe, jako oni pro sebe. Rozhodněte tedy sami!“ A tu jste měli viděti, jak jim přišla kuráž, jak všickni teď stáli rozhodně a zjevně při mně a zastávali mou stranu; „Slovani“ pak byli poraženi, a co nevidět museli mlčet. – Na zdar! Jsem zvolal konečně; zvítězila „neodvislá, samostatná Morava“ – a hrdostí odešli jsme domů…

článek zaslal Tomáš Skoumal, signatář Deklarace moravského národa