Před krátkou dobou se další český výbor z oblasti sportu, tentokrát Český olympijský, oficiálně rozhodl používat na svých dokumentech označení „Česko“ pro celý stát. Z Moravy se ozvalo několik protestních hlasů, na které stejně nikdo, jak je v Praze zvykem, nereagoval. Proces čechizace tedy

vesele pokračuje. Všichni, kdo žijí v „Česku“ jsou nyní Češi a vše co se v „Česku“ nachází je české. Města, hory, řeky atd. Tedy přesně ten stav, před kterým jsme varovali. Především ty, kteří „Česko“ obhajovali, jako lepší variantu než Čechy, často používané obyvateli Čech pro celý stát.

Máme se s tím smířit? V Praze se práva či spravedlnosti nedovoláme. To snad pochopili již všichni. Musíme bojovat doma, na Moravě. Tak jak jsme si vybojovali moravskou vlajku, která je již dnes běžně používána, a nepotřebovali jsme žádný souhlas z Prahy. Postupujme podobně, i co se týče názvu. Žijeme v českomoravském prostoru, proč tedy nenazývat náš stát Českomoravsko a Českomoravská republika. Vždyť jak dlouho existovalo Československo a byl to název, který všichni ve světě i u nás přijímali. Občanství budeme mít tedy českomoravské a národnost moravskou. Podobně je to i s jazykem. Mluvíme moravsky, máme jinou melodiku řeči než Češi, proto my poznáme, když je někdo z Čech a oni poznají nás. Spisovný jazyk máme ale společný, nazývejme jej tedy českomoravštinou, podobně jako existuje srbochorvatština. Zápis čtyř jazyků, které si nechali u OSN zapsat samostatné státy (srbština, chorvatština, černohorština a bosenština) je pouze politickým aktem (pro nás nedostupným). Pro jazykové odborníky jde však stále o jeden jazyk. Pokud se nám podaří rozšířit používání názvu Českomoravsko na Moravě, v Čechách si toho velmi rychle všimnou. Tak jak zaznamenali používání moravské vlajky a postupně ji začínají vnímat jako realitu.

Může se objevit otázka, kde je Slezsko? Zjednodušeně je možno odpovědět – v Polsku. U nás je opravdu jen velmi malá část historického Slezska, a to ještě ve třech samostatných částech s velmi odlišnou historií. Na východě část těšínského knížectví, původně součást Horního Slezska. Na západě nevýznamné pohraniční území niského knížectví z Dolního Slezska, dnešní Jesenicko. Uprostřed pak Opavsko, původně moravské, teprve od druhé poloviny 17. století po jeho ovládnutí Lichtenštejny, řazeno do Slezska. Dnes je tzv. rakouské Slezsko, tj. zbytek slezských území po anexi a začlenění většiny Slezska do Pruska v roce 1742, a po roce 1920 ještě zmenšené o polovinu Těšínska přenechaného Polsku, z velké části sídelně integrováno do Ostravské aglomerace. K tomu přispěl i odsun německého obyvatelstva a nové osídlení z celé ČSR i ze zahraničí. To vytvořilo podmínky pro vznik vlastní „moravskoslezské (slezkomoravské)“ identity, odlišné jak od Moravy, tak od Čech. Je-li tedy na českomoravském území jen malá „pohraniční část“ území Slezska, z mezinárodního pohledu nelze jeho název použít v názvu státu. Logicky by následovalo veto Polska. Navíc i podle výzkumu Akademie věd nemalá část obyvatel těchto slezských území tato řadí na nižší hierarchickou úroveň než Čechy či Moravu. Tedy mezi národopisné regiony. Jméno Slezska by ale mělo být zachováno, nejvhodněji v názvu jedné ze čtyř (?), budoucích zemí Českomoravska.

29. listopadu 2022

Ing. Jaroslav Krábek

předseda Moravské národní obce, z. s.