Češi Moravu už zrušili – téměř ihned po komunistickém puči v roce 1948. Oficiálně neexistuje – ale to je pořád málo, musí vymazat i povědomost o ní – co ji připomíná musí zmizet !

Velký státní znak byl, jak si ho vybavuje většina fanoušků, ústředním motivem národních dresů posledních 25 let – už být nemá! Nejde jen o „nějakou“ změnu loga. To je jen vysvětlení jednoho z bodů umělé a skrytě nucené asimilace Moravanů do českého národa.

Připomeňme si jak v našem parlamentě před léty probíhalo jednání o státním znaku České republiky. Z vyprávění tehdejšího poslance PČR za Moravskou národní stranu, Moravana doc. JUDr. Jiřího Bílého, který byl na tomto jednání přítomen.

Byl schválen velký státní znak. Čtvrcený. Se dvěma českými lvy a po jedné orlici moravské a slezské. Ke všeobecné spokojenosti. Všem tento znak připadal odpovídají, nikoho nepomíjel a že tam byli za jednu historickou zemi dvě figury, zatímco za další země jen po jedné, nikoho netrápilo. Přece jen historicky sídlil český král většinou v Praze, v Čechách. A český král býval v minulosti tím, kdo spojoval personální unii, soustátí do kterého náležely i země – státy, na sobě jinak nezávislé, byť kulturně příbuzné. Čechy, Moravu a naše Slezsko. Ale do tohoto poklidu přece jen někdo vnesl nový popud. Čeští poslanci z Prahy nebyli spokojení. Začali se postupně hlásit o slovo, že „prý“ je kromě velkého státního znaku potřeba ještě malý, jen se lvem. Proti nim se zvedla vlna odporu. Mnozí poslanci odjinud se hlásili o slovo s tím, že malý znak je zbytečný, nadbytečný, není potřeba. Ale čeští poslanci, ti, kteří byli většinou z Prahy, chtěli prosadit znak se lvem za každou cenu. Velkočešství mají v sobě. Pocit, že oni jsou něco lepšího. Že jsou chytřejší a povolaní řídit ty ostatní. Mnozí z nás se s takovým přezíráním všeho, co není „z Prahy“, setkali. A tak se uchýlili ke lži. Začali tvrdit, že malý znak nutně potřebujeme. Prý kvůli razítkům. Velký znak by se „prý“ na razítka nevešel. Pravda ovšem je, že mnohé státy mají ještě složitější znak, než je náš velký a na razítka se jim vejde! Ovšem v té chvíli si poslanci parlamentu neuvědomili, že ta sebevědomě tvrzená skutečnost může být promyšlenou lží a že je za tím i něco jiného. Ukázat nadřazenost Čech nad ostatními historickými zeměmi státu. Ukázat nadřazenost pražského postkomunistického „centra moci“. A vydobýt si možnost ji i v tomto v budoucnu posilovat. A to skutečně už velmi brzy nastalo. Malý český státní znak už najednou nebyl „jen na razítkách“. Už nešlo o konkrétní technickou potřebu. To byla jen záminka. Už ho čeští šovinisté cpali kam to jen šlo. I tam, kde bylo dostatek místa a kam logicky patří velký státní znak. Například na vysvědčení. Ale také na tabule značící ochranu přírody.

Ano, tlačí nás, Moravany, do kouta. Stále více a více. Jsou pusou nadřazeně často „v Čechách“ i když mluví o celé republice. Pomíjejí se zlomyslností nevyzrálé osobnosti existenci naší rodné země a vlasti Moravy i existenci našeho Slezska.

A dresy sportovců a sportovních týmů? Jak ty by mohli vynechat! Kolik lidí sleduje sport, kolik lidí nadšeně fandí! Tady lze moravské povědomí vymazávat z hlav lidí ve velkém. To nemohlo přece zůstat tak! Toho muselo být využito!

Jsme přece všichni Češi a kdo s tím nesouhlasí a dovolí si odvolávat se na svá národnostní práva a na historii svého moravského národa, je extrémista a nacionalista. A ono to zabírá. Proces přidělování „nálepek“, jako politická strategie delegitimizace, funguje i na obyvatele Moravy a našeho Slezska.

Česká republika nemá žádné protimoravské odnárodňovací centrum. To je pravda. Ale ani ho nepotřebuje. Výchova k velkočeštví a nikdy jinak je tu přece už od doby národního obrození. Od doby, kdy pražští obrozenci přišli za Moravany s prosíkem, aby jim pomohli zachránit společný slovanský jazyk. Moravštinu a češtinu. A tak přišel na svět český politický národ. Národ umělý, protože přirozenými kulturními nepolitickými (zemskými) národy byli dál Češi i Moravané. Každý ve své zemi. Češi přišli za Moravany tehdy s prosíkem a na obavy Moravanů, zda to nemůže mít vliv na umenšení práv Moravy, odpovídali až uraženě, že ne! Že to nikdy!

A jaká je skutečnost? Práva Moravy byla postupně ubírána a snižována. Až od roku 1948 už Morava, až na zmínku o ní v ústavě, už oficiálně jako země neexistuje!

A když se v po Listopadu vzedmula na Moravě a v našem Slezsku obrovská vlna občanského hnutí, volající po obnově historických zemí se všemi jejich právy a demonstrace na podporu měly i několikasettisícovou účast – co se stalo? Nic. Jen nějaká prohlášení a sliby. Uštěpačné, škodolibé a zlomyslné poznámky v parlamentu, na adresu poslanců z Hnutí samosprávné demokracie – Společnosti pro Moravu a Slezsko, nelze zapomenout. MORAVÁCI, KDYŽ NEJSTE NÁROD, NEMÁTE SVÉ POŽADAVKY (na obnovu komunisty zrušeného zemského zřízení) NA ZÁKLADĚ ČEHO PROSADIT ! Tedy my vám zemská práva vrátit nechceme a nemusíme! Co je spravedlivé a správné, bylo pro ně zcela vedlejší !  A poté si mocenské pražské centrum opět prosadilo komunistický krajský systém. Noví polistopadoví mocní byli ve věci státoprávního uspořádání ještě drzejší a sprostší než komunisté v roce 1948. Pro další „územní zisk“ ještě větší kusy území vytrhali z moravských krajů a nacpali je do těch českých a vymysleli i jeden „obojetný“.

Etnocidu sice mezinárodní právo zakazuje. Ale dá se dělat chytře. A to, že jsme vystoupili zase o něco výš, protože jsme si z jiných udělali podložku, přece tak povznáší !

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa