Určitě každý uzná, že mezi výrazem “české” a výrazem “naše” je rozdíl. Opravdu označují každý něco jiného. Dříve byl často používaný výraz “naše”, například u spojení naše republika, naše děti, naše ženy, naše zemědělství, naše hospodářství, naše filmová tvorba, naše umění …. a mohli bychom jmenovat dál a dál. Našlo by se toho mnoho. Nyní se stále více výraz “naše” zaměňuje za výraz “český” /nebo česká, české, čeští/.

Co může stát za tímto umělým posunem v jazyce? Začátek byl určitě chtěný a nikoli samovolný. Takové věci se samy od sebe nestávají. Souvisí to s tím, že mocenské centrum je v Praze, uprostřed Čech, kde jsou také soustředěna veškerá média, nebo alespoň jejich ústředí. A protože právě tam nejvíce nelibě nesou snahu Moravy o obnovení jejích práv, na které má bezesporu nárok, vyvstal tam u mnohých pocit, že těm “Moravákům musíme ukázat, že všechno je u nás české na věčné časy a nikdy jinak !”. A tak to média začala chrlit. Označení “české” se oproti dřívějšku začalo nadužívat, ani to, že se objevovalo i vícekrát v jedné větě, nebylo a není žádnou vzácností !

Dál už se to potom začalo šířit samo. Co často slyšíte, zpravidla začnete časem také používat. A působí to celoplošně. I na obyvatele Moravy a našeho Slezska. A tak máme na Moravě český česnek, české uzeniny … dokonce prý i české lidové umění (!!!). I když přece i malé dítě brzy rozezná jak moc je to moravské lidové umění odlišné od toho českého ! Stejné „provenience“ je i označování celé republiky jako Čechy. Označování měst a významných míst na Moravě také za „česká“ ap.

Začalo to jako českopražský šovinismus a nyní nás to zaplavuje jako mor. Braňme se tomu alespoň sami úporným vynecháváním tohoto nadbytečného slova, užíváním výrazu naše tam, kde se hodí a používáním výrazu český a odvozených jen tam, kam skutečně patří. A stejně tak používejme výraz moravský v případě, že do daného kontextu patří a hodí se nejlépe !

Na druhé straně máme usvědčující skutečnosti, které nad slunce jasněji ukazují, že se nejedná o přirozené a náhodné změny a směřování. Je to vynechávání označení Morava, moravský, moravská, moravské, moravští všude, kde to jen jde a někdy i tam, kde to opravdu nejde – a přece se to děje! Nejpatrnější to bývá vždy o velkém moravském svátku sv. Cyrila a Metoděje. Ať už je to součástí mší v některých kostelích včetně té hlavní na Velehradě, nebo o tom referují občanská média. Tito svatí muži nepřišli se svou misí na Moravu, ale ke Slovanům, případně na území dnešních Čech a Slovenska (!).  Nepřivítali je Moravané, ale předkové Čechů a Slováků …
A také už se nejedná o moravské věrozvěsty, jak jsem se ještě já učila ve škole a dávno předtím i moje maminka, ale o slovanské věrozvěsty …

My, Moravané, ale musíme být nebezpečný národ, když dnešním mocným stojí za to přepisovat a oficiálně prezentovat zcela jinak události našich dějin, dokonce i těch, které se udály před více jak tisíci lety ! Sv. Konstantinu – Cyrilovi jsou připisována slova: DOKUD NEBUDE MORAVA SVOBODNÁ, NAŠE MISE NESKONČILA ! Je to poselství dané nám přes propast věků. Morava má ve svých patronech – svatém Petru, svatých bratrech Cyrilu a Metoději – velké přímluvce. Nejsme bez pomoci, protože pevná víra je polovina vítězství !

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa