Většina čtenářů těchto stránek má určité ponětí o statečnosti Moravanů v bitvě u Bílé hory v roce 1620. Příkladem chrabrosti o rovných 200 roků starším je jistě bitva u Vyšehradu, v níž se se ctí proslavila moravská katolická šlechta, jenž se dostavila na výzvu císaře Zikmunda. Z knihy – Jak válčili husité (vydáno v Praze r. 1987, s. 50) – jsem vybral část, týkající se událostí po příchodu na bojiště.

„Moravští šlechticové radili králi, aby neútočil na opevněný tábor. Bylo chladné počasí a rytíři v kovové zbroji trpěli zimou a prudkým studeným větrem. Mezi Moravany a Zikmundem došlo k hádce, po které moravská šlechta, chráníc svou rytířskou čest, nastoupila k útoku na nejnebezpečnějším místě.

Kronikář o tom píše: „Pan Jindřich z Plumlova ho (Zikmunda) oslovil a řekl: – Vězte pane králi, že dnes utrpíte velikou škodu a s hanbou odejdete. Já totiž, – pravil, se velmi bojím selských cepů. A král mu řekl: – Vím, že vy Moravci jste bázliví a mě nevěrní. A onen, totiž řečený pan Jindřich, s ostatními moravskými pány hned sesedavše z koní, pravili: – Hle, již jsme hotovi jíti, kam rozkazuješ, a budeme tam, kde ty, králi nebudeš. A hned jim král ukázal místo nejnebezpečnější nade všechna…“.

Plán bitvy byl prostý. Německá a uherská část vojska zaútočila čelně na opevněný tábor. Moravané udělali obchvat a těžkým terénem na západním svahu k Podolí zaútočili na pravý bok pražského opevnění. Útočili pěšky. Uražená ješitnost je vyprovokovala k nejvyššímu hrdinství. Po jejich útoku se dali Pražané na ústup. Situaci zachránil Hynek z Lichtenburka s orebity, kteří stáli v záloze u Nuslí. Povzbudil ustupující a ti, spolu s orebity, zahájili protiútok, který smetl nepřítele do příkopu před opevněním. Uhři útočící v lepším terénu bez problémů ustoupili. Nejhůře dopadla moravská šlechta. Byla zahnána do mokřin v okolí podolských rybníčků. Padlo na 400 mužů, 100 bylo těžce raněno…“.

Tomáš Skoumal, signatář Deklarace moravského národa