V roce 1462 vypukla válka mezi císařem Svaté říše římské Friedrichem III. Habsburským a jeho mladším, ctižádostivým a po moci prahnoucím bratrem Albrechtem VI. Habsburským, který císaře i s rodinou obklíčil na vídeňském hradě, kde tehdy sídlil. Protože byla Morava a Čechy součástí říše, obležený císař poslal koncem října do Prahy posla se žádostí o pomoc. Odtud král Čech a markrabí Moravy Jiří z Kunštátu a z Poděbrad žádosti vyhověl a ihned svolal českou zemskou hotovost v čele se svým synem Viktorínem z Poděbrad a moravskou zemskou hotovost v čele s moravským zemským hejtmanem Jindřichem z Lipé. V moravském vojsku byli přítomni tehdejší nejvýznamnější představitelé domácích šlechtických rodů:


Jan z Pernštejna, Jan z Valdštejna, Štěpán z Lichtenburka, Přibík z Miličína, Jan Tovačovský z Cimburka, Ctibor Tovačovský z Cimburka, Jan Tovačovský z Cimburka ml., Matouš ze Šternberka, Jan Černohorský z Boskovic, Karel z Vlašimi, Václav z Vlašimi, Jan Jičínský z Cimburka, Markvart z Lomnice, Bohuš z Lomnice a příslušníci z řad nižší šlechty.

V polovině listopadu dorazil Jiří z Poděbrad s těmito jednotkami k Dunaji a oblehl Vídeň. Teprve hrozící vyhladovění Vídeňanů nakonec zapříčinilo jednání o smíru mezi Albrechtem a Friedrichem. Císaři bylo umožněno bezpečně opustit Vídeň až 4. prosince. Friedrich se potom společně s Jiřím z Poděbrad odebral do města Korneuburku u Vídně, kde odměnil účastníky svého osvobození rozličnými výsadami. Byli mezi nimi například pražští měšťané i kraňští stavové.

Na žádost moravských zemských stavů a moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé, vydal císař dne 7. prosince 1462 pro Moravu a její obyvatele erbovní listinu, v níž dosavadní stříbrnou tinkturu stříbrno-červeného šachování moravské orlice, mění navěky [perpetuis temporibus in futurum] na heraldicky vznešenější zlatou. (Pozn.* Čechové nikdy žádné podobné privilegium k vylepšení jejich znaku nedostali.) Zároveň je v textu zmíněna zajímavá doložka: „Každý, kdo tuto výsadu úmyslně poruší, musí zaplatit sto hřiven ryzího zlata – půl obyvatelům Moravy, půl do císařské pokladny.“ Dnes bychom řekli do Bruselu

Poněvadž není listina adresována moravskému markraběti, tj. Jiřímu z Kunštátu a z Poděbrad (císař se mu odměnil jinými výsadami), zůstala šachovaná orlice v jeho osobním markraběcím erbu (pro vnější reprezentaci země Moravy) nadále stříbrno-červená. To platilo i pro všechny následující moravská markrabata (zároveň české krále a pozdější rakouské císaře) až do roku 1915, kdy se sami přizpůsobili zlatu. Jako suverénní panovníci měli právo na svobodnou volbu svého znaku. Na 453 let tak vznikl barevný dualismus šachované orlice, kdy panovník užíval jinak barevnou orlici než zemská samospráva (parlament, soudy) – korporace moravských stavů, jakožto (vnitřních) reprezentantů Moravy. Kdysi však měli ještě sílu bojovat a hájit svá práva, když psali laskavý dopis centralistům:

„Stavovská strana nalezla, že ve velkém státním znaku je v modrém poli stříbrně a červeně šachovaný korunovaný orel popsán jako znak Moravy. Protože tento popis neodpovídá fakticky užívanému znaku v moravské provincii, kterým je zlato-červeně šachovaná orlice na modrém poli, záleží pánům stavům na tom, aby v roce 1462 císařským povolením získaný zemský znak byl zachován a uchráněn.“ Zemský výbor, dne 9. ledna 1839. Moravská národní obec pokračuje v jejich odkazu: „zachovat a uchránit“.

Podíváme-li se na velký státní znak dnes, historie se opakuje. Zlato-červená orlice byla Moravanům oficiálně dopřána jen ve 4. poli znaku Jihomoravského kraje.

Na věčnou připomínku dávné udatnosti našich předků se dnes zaskví zlato-červené prapory! Anděl strážce nás ochraňuje.

FB Vlajka Moravy