Nenajdeme v historii minulých desetiletí mnoho pomníčků, na nichž by se shodli tři názorově tak rozdílní lidé jako Václav Klaus, Miloš Zeman a Petr Pithart. Jde o ustavení krajů před dvaceti lety, v roce 2000. Klaus se jejich vzniku sedm let snažil zabránit (a pak to vzdal). Zeman kraje dodatečně označil za jednu ze svých největších chyb. A Pithart, jehož politický a myšlenkový proud ustavení krajů nejvíce podporoval, dnes říká: „Prostě jsme to zvorali. Zavedení krajů je jedním z největších zločinů.“

Ustavení krajů po celá 90. léta tlačila pestrá politická aliance: dvě menší vládní strany, KDU-ČSL a ODA, sílící opoziční ČSSD, vlivná lobby statutárních měst a jejich primátorů, často z ODS. A to vše zaštítěno prezidentem Václavem Havlem, který kraje (tehdy ještě pod názvem vyšší územní samosprávné celky) zmiňoval v každém projevu. Trumfem této aliance byla ústava, která dělení státu na kraje zakotvila. Přitom obrovský tlak na zřízení krajů byl od počátku 90. let hlavně posledním pokusem o odstranění dualismu, a tedy záchranu federace. Pokusem, který beztak ztroskotal – ale kraje zůstaly.

Zrušit kraje nebo alespoň racionálněji překreslit jejich mapu je už dnes zhola nemožné. Zmíní to občas jen nějaké zcela minoritní uskupení, všichni ostatní už jsou na regionech s jejich lukrativními funkcemi, dotačními toky a příjmy za mandáty krajských zastupitelů do partajních pokladen přímo zainteresováni. Jakkoliv všichni vědí, že kraje v dnešní podobě jsou úplný nesmysl a náklady na výkon samosprávy astronomické.

A proč že jsou kraje tak špatné? Čím jenom začít… Asi největší problém je, že jsou prakticky nefunkční. I když disponují jistými pravomocemi v oblastech jako školství, zdravotnictví či doprava, složitě se o ně dělí s ministerstvy a obcemi, takže jsou fakticky spíše jen průtokovým ohřívačem peněz, které tečou z centra do obcí.

Přitom jsou kraje neúměrně drahé. Podle původních představ z roku 1997, kdy byly regiony uzákoněny, měly krajské úřady čítat řádově desítky úředníků. Úřad nejmenšího kraje, Karlovarského, jich přitom dnes zaměstnává přes tři sta, největší, Středočeský, pak dvojnásobek. S tím souvisí stamilionové paláce, které si krajská samospráva staví (aktuálně třeba jihlavské hejtmanství plánuje další budovu za 300 milionů). A zatímco se na startu počítalo, že provoz jednoho kraje vyjde zhruba na sto milionů ročně, stál loni třeba chod středočeského krajského úřadu a zastupitelstva 643 milionů.

O nesmyslných hranicích krajů se popsaly stohy papíru, tak jen připomeňme, že nové útvary mnohde přetnuly historické zemské hranice staré tisíc let, čímž vznikly omyly jako kraj Vysočina nebo Slezsko rozdělené do dvou krajů. A také neústrojný a nefunkční mix obřích krajů, jako je Středočeský s bezmála půldruhým milionem obyvatel, a trpaslíků typu Karlovarského s 295 tisíci.

K uměle a iracionálně vzniklým celkům si lidé nikdy nenašli užší vztah. Ostatně i v čase vzniku považovala kraje za smysluplné jen pětina lidí a chabá, sotva třetinová volební účast i dnes naznačuje, že se to moc nezlepšilo. Navíc krajské volby rozhodují motivace celostátní, nikoli nějaké regionální zásluhy, jak dokládá třeba vítězství ČSSD ve středních Čechách půl roku po kauze Rath.

Argumentem spíše pro fajnšmekry je, že se v krajích spekla dohromady samospráva s přenesenou státní správou, takže dnes normální občan neví, jestli zrovna na kraji jedná se státní správou nebo samosprávou. Celých dvacet let tu navíc paralelně s novými kraji existují i kraje staré, předlistopadové, podle nichž funguje třeba soudnictví nebo státní zastupitelství. A podle starých okresů zase policie, úřady práce, archivy nebo statistika. Vítejte v zemi, která prý zreformovala svou veřejnou správu!

Právě nesmyslná velikost krajů, zcela nekompatibilní s EU, vedla pak ke vzniku větších regionů soudržnosti, tedy ještě umělejších pseudoútvarů, jež už spolu neměly společného nic. Jen to, že přes ně šlo z Bruselu dojit dotace. A právě to byla přímo živná půda pro vznik regionálních kmotrů, rozlezlých po všech partajích. „Kraje jsou tatínkové kmotrů a dotace jsou maminky kmotrů,“říkával nepřítel krajů Jaroslav Kubera.

Regionální kmotři pak definitivně změnili českou politiku. V krajích si vytvořili klientelistické mocenské bašty, v nichž propojili politiku, byznys a někde i policejní špičky. A z nich si začali nárokovat daleko větší podíl na centrální moci. Vrchol tohoto mafiánského systému sice už asi máme za sebou, ale i dnes se větší politická strana fakticky skládá ze čtrnácti malých, zastřešených bezmocným předsedou v Praze. Kraje pak tvoří významnou protiváhu vládě, čímž ji oslabují. A šéf asociace krajů je reálně vlivnější figura než třeba předseda Senátu.

Zákon o vzniku krajů přijala Poslanecká sněmovna 23. října 1997. O úspěchu tehdy rozhodly hlasy větší části poslanců ODS, která do té doby územní reformu blokovala. Pro kraje nakonec zvedl ruku i jejich zavilý odpůrce Klaus, v té době už hodně politicky oslabený šéf menšinové vlády. Jeho strana otevřeně přiznávala, že je to daň za pokračování koalice s KDU-ČSL a ODA.

Z dnešního pohledu to byla chyba a příliš vysoká cena za vládnutí – Klaus měl tehdy kraje zarazit. Koalice totiž přicházejí a odcházejí, ale krajský nesmysl poškodí mnoho generací a zůstane tu ne-li navždy, pak minimálně do nějaké další revoluce. A paradoxně: Senát potvrdil vznik krajů 3. prosince 1997, tedy pět dní po „sarajevském atentátu“v ODS a tři dny po demisi Klausovy vlády.

Vznik krajů byl chybou a příliš vysokou cenou za vládnutí. Václav Klaus to měl tehdy zarazit.

zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/kraje-ceska-republika-krajske-volby-vznik-kraju.A200826_181501_domaci_mama?utm_source=facebook&utm_medium=cpc&utm_campaign=premium&utm_content=clanek&zdroj=fb_clanek