Historie města Olomouc
Statutární město Olomouc, dnes sídlo stejnojmenného kraje, je dávným regionálním střediskem střední a severní Moravy. Leží na březích středního toku řeky Moravy při soutoku s Bystřicí v centru Hané, tradiční zemědělské a potravinářské oblasti. Jeho poloha, vyjádřena v zeměpisných souřadnicích, je zhruba 49°45´ severní šířky a 17°15´ východní délky. Nadmořská výška se pohybuje v rozpětí 208–420 m n. m., město má zhruba 100 000 obyvatel. Svůj znak, který je takřka totožný se znakem Moravy, užívá Olomouc od konce 13. století.
![](https://www.moravskynarod.cz/wp-content/uploads/2021/05/olomouc23.jpg)
Mírný kopec se třemi návršími vypínající se nad údolní nivou řeky Moravy byl příznivým místem k osídlení již od pravěku. Na jeho svatomichalském návrší kdysi existovalo staré pohanské kultovní místo, na svatováclavském a svatopetrském návrší vznikla velkomoravská hradiště. První z hradišť se stalo v 11. století základem olomouckého knížecího hradu, druhé sídlem olomouckého biskupství. Mezi těmito návršími vzniklo spojením několika samostatných řemeslnických a tržních osad, rozkládajících se u staré obchodní stezky, středověké královské město. Podle staré pověsti bylo založeno římským císařem, jak je uvedeno už roku 1459 v listině vydané českým králem Jiřím z Poděbrad. „Ačkoliv mnohá velká a významná města tak jako vzácné drahokamy mnohonásobně zdobí a ozařují naše Markrabství moravské, přece však slavné, starobylé a proslulé město Juliův vrch neboli Olomouc všechny předstihuje mimořádnou vznešeností a jako růže skví se na Moravě. Toto město zajisté bylo kdysi založeno Juliem Caesarem a nazváno jeho jménem a naši předchůdci, slavní markrabí, toto přední z měst velkolepě obdarovali výsadami a svobodami, papežové je poctili biskupskou mitrou, aby jako matka kostelů, která nám poskytla základy víry, diecézním právem ovládalo a spravovalo sobě podřízená města. Uváženě nikterak nepochybujíce, že toto vše mu právem náleží pro mimořádné a chvályhodné zásluhy a za jeho stálé ctnosti a velkou věrnost“.
Až do třicetileté války si královské město Olomouc udržovalo postavení hlavního města Moravy. Trvale o ně ale soupeřilo s Brnem. Za hlavní město Markrabství moravského byla Olomouc oficiálně označena v listině českého krále Jana Lucemburského z roku 1314. Její prestižní výhodu znamenalo sídlo moravského biskupství a později i univerzity, nevýhodu větší vzdálenost od metropolitní císařské Vídně. Město bylo sídlem řady zemských úřadů i zemských řemeslnických cechů. Své dominantní postavení ztratilo po dobytí Švédy, před nimiž se naopak Brno dokázalo ubránit. Mimořádný význam románské a gotické Olomouce dokládala její výstavnost i ekonomická síla.
Dějiny Olomouce sahají nejméně do 7. století, kdy se krajina kolem Olomouckého kopce a v blízkosti příhodného brodu přes řeku Moravu stala domovem prvních slovanských osadníků. Jak ale dosvědčují četné archeologické nálezy, bylo území města obydleno už dávno předtím – v římské době zde sídlilo germánské obyvatelstvo, jemuž ještě předcházela sídliště starších pravěkých kultur. Na počátku 9. století se zdejší slovanská opevněná osada stala jedním z hraničních opěrných bodů Velké Moravy. Po zániku Velkomoravské říše v 10. století a následujícím připojení Moravy k českému knížectví význam Olomouce dále vzrostl. Nejstarší zmínka o zdejším raně středověkém hradu, který byl po dvě následující staletí sídlem údělných knížat z rodu Přemyslovců, se váže k letopočtu 1055. Roku 1063 bylo v Olomouci oficiálně obnoveno moravské biskupství, ale předpokládá se, že jeho skutečné působení zde má svůj původ snad až v 10. století. Samo středověké královské město bylo založeno před polovinou 13. století na základech starší řemeslnicko-kupecké osady v podhradí. Jeho příští vývoj byl již tehdy předurčen staršími funkcemi správního, církevního, obchodního a vojenského střediska, které město naplňuje až do dnešní doby. Ve středověku hrála Olomouc společně s Brnem významnou roli jednoho z hlavních měst Moravského markrabství. Prvního rozkvětu v této úloze dosáhla za vlády Lucemburků, z jejichž doby pochází stavební jádro zdejší radnice. V průběhu husitských válek byla pevnou baštou katolické strany, o což se velkým dílem přičinil tehdejší olomoucký biskup Jan Železný s pověstí úspěšného válečného stratéga. Pravý hospodářský a kulturní rozkvět přinesla městu moravská vláda Matyáše Korvína, kdy byl vystavěn městský farní chrám sv. Mořice, a potom jagellonská éra přelomu 15. a 16. století. Olomouc se v té době stala střediskem humanistické vzdělanosti, spravovala městskou latinskou školu vysoké úrovně a vedle množství bohatých měšťanských domů se mohla pyšnit i ojedinělým radničním orlojem. Po zlaté epoše hospodářského rozkvětu v 16. století, kdy město také získalo jezuitskou univerzitu, po Praze druhou v českých zemích, přišel strmý pád. Třicetiletá válka a osmiletá švédská okupace Olomouc těžce zasáhly. Barokní obnova města, zahájená po polovině 17. století, mu však záhy vtiskla novou, tentokrát velkoryse monumentální podobu. Vyrostla nejen řada výstavných paláců, klášterů a kostelů, ale i dodnes obdivovaný soubor městských kašen nebo Sloup Nejsvětější Trojice, v současnosti takřka erbovní olomoucká památka. Pohnuté osudy země v 18. století Olomouci přinesly proměnu v rakouskou pohraniční pevnost, jejíž sevření nadlouho paradoxně uchránilo historický střed města před překotnou modernizací průmyslového věku.