Ještě slovo o tom tak zvaném „historickém právu“

…Moravan miluje bratrský národ český, on s radostí uznává, co vůdcové čeští pro vyvinutí národního živlu, pro zvelebení milovaného našeho jazyka spůsobili. On s radostí bojovati bude i dále pro rozšíření a zvelebení národního citu – ale o té Vaší politice, o tom „bližším spojení“ totiž státoprávním podmanění pod Čechy – Moravan ni věděti nechce, a to – proto, že má pro sebe pravé, nepochybné historické právo! –

    A toto historické právo žije ještě nezlomenou silou v srdci každého Moravana. Jak mile po dvěstěletém dřímání duch času r. 1848 na naše dveře zaklepal, – ejhle tu nastal živý ruch v celé Moravě. Starý neodvislý duch našich předchůdcův se zase zbudil, a když Čechové Moravany vší násilnou táhnouti chtěli do Prahy, tu neslyšelo se v celém markrabství jiného volání, než: My jsme neodvislí, my nepůjdeme do Prahy! – Tomuto hlasu celého národa dostalo se nejsilnějšího výrazu o tehdejším sněmu. Zvučným jásotem plesal celý sněm, když náš dr. Pražák – nadšenými slovy dokázal, jak lživé a nepravé jsou nároky české a proto navrhl odbor ústavní onoho sněmu, s dorozuměním celé Moravy co první článek řádu zemského moravského:

     „Morava jest země samostatná, jen s korunou rakouskou a to sice v organickém svazku stojící země.“

     To pánové jest, dle našeho náhledu, ten pravý obsah našeho historického práva, – které právo jest úplně platné, protože od starodávna až do našeho věku nepřerušeně celý národ Moravský se ho držel, a plamennými písmenami v srdce každého pravého Moravana až po dnes vryto jest!

     Toť – naše historické právo.

Morava, 23. února 1870, s. 1.

Tomáš Skoumal, signatář Deklarace moravského národa