Moravsko-české hraničníky a Jaroslav Nesiba
Moravsko-české hranečníky
Ne, neplete se, to pořadí je správné! Proč pořád Čechy, dnes Česko, psat jako prvé?! Ale to jenom na okraj.
K problematice hranečníků mne kdysi přivedl Jarek Nesiba. O moravsko-české hraniční kameny se tehdy nikdo nestaral, byly zarostlé vegetací, některé zpustlé a podobně. Jarek Nesiba se o ně moc zajímal. Uvědomoval si, že hranečníků je plno, že je jich moc a že všechny moravsko-české hraniční kameny není sám schopen ani jen třeba sepsat a zaregistrovat.
Rozhodl se proto pro výběr. A po delším rozvažování si vybral místa, kde se moravsko-česká hranice protíná s moravsko-vltavským rozvodím. Rozhodl se, že právě na tom místě vybuduje moravsko-český hranečník.
Začal na jihu u moravsko-rakousko-českého trojmezí blízko hradu Landštejn na západ od Starého Města pod Landštejnem a od moravských Slavonic a pokračoval k Českému Rudolci, Mrákotínu a Třešči až po Jihlavu. Snad to bylo asi dvanáct kamenů. Jarek chtěl u Jihlavy skončit osazením třináctého (či dvanáctého) kamene.
Nemyslete si, že osazení hranečníku je snadná věc, že jde o špás! Zdaleka ne!
Jarek Nesiba na to musel z kamenolomu kupoval žulový hranol, myslím, že 12x12x200 cm. A ke hranolu byla nezbytná i pojistka pod hranečník.
Pojistka je žulovým kvádříkem, přibližně asi jako cihla, s vydlabaným křížkem, který musí přesně označit místo. A pojistka je asi 40 cm pod hranolem hranečníku.
Jednoduché není ani vytyčení místa. Prováděli to snad geografové, a zdaleka nejde o lacinou věc. Zaměření se provádí za pomoci družic, jedno zaměření Jarka vyšlo snad na pět až šest tisíc korun!
Po zaměření zůstaly čtyři drobné kolíky ve vrcholech čtverce s asi čtyřmetrovou hranou s tím, že hranečník bude v průsečíku úhlopříček čtverce. Vše daleko od civilizace. Často bez přístupové cesty. Sem bylo třeba přivést nejenom žulový hranol a žulovou pojistku, ale i pořádnou hromadu šutru a písku, i cement k usazení hranečníku i s pojistkou. No a nakonec vykopat nejméně 150 cm hlubokou jámu na pojistku a na hranečník. Vše ve křoví, v kopřivách a lopuších …
To vše sám zvládal Jarek Nesiba!! Čest jeho snažení!!
Bylo mu líto dokončené dílo, nový hranečník, jen tak opustit. Chtěl je svěřit místním lidem. No, ale komu? Dědinky kolem byly a jsou nevelké, není na koho se tam obrátit. Na místní faru Jarek nechtěl. Zbýval tak obecní úřad a hasiči.
Při jednáních Jarek začne mluvit a mluví, aniž by kohokoliv pustil ke slovu. Takže mne požádal o spolupráci. Podařilo se mně tak zblízka poznat kus Vysočiny, zde zvané „Česká“ či Moravská Kanada.
No, ale co se mohlo domluvit a dojednat? Kde je hranečník? Je na katastru Moravy, nebo v katastru sousedních Čech-Česka? A čí vlastně je? Komu patří, či bude patřit?
Obce ani hasiči jej do vlastnictví převzít nechtěli – účetně by za něj pak ručili. A to ho mají hlídat? Jednání nebyla jednoduchá ….
Nicméně, jak řečeno, Jarkovi se podařilo hranečníkem označit snad dvanáct průsečíků rozvodí a naší moravské zemské hranice. Od Landštejna až po Jihlavu.
Pokud jde o moravsko-české hranečníky, Jihlava je specifická. Na území Jihlavy jsou totiž hranečníky čtyři, veliké a parádní. Nechala je tam postavit Marie Terezie roku 1750, aby zamezila zbytečným dohadům, kde je Morava a kde jsou Čechy-Česko. Najdete je i jejich snímek, napíšete-li v počítači „Jihlava hranečníky“.
U Jihlavy či v ní ale Jaroslav nic nebudoval, měl jiné starosti. Nicméně náš zájem o hranečníky vyprovokoval radnici Jihlavy, aby se o ně starala. Očistila jejich okolí a na vršky jim osadila kamenné kule, které tam bývaly dříve.
Na Jaroslava Nesibu se tehdy obrátila radnice Svitav. U Svitav je totiž jak moravsko-česká zemská hranice, tak se tam stýkají i pozemky moravské olomoucké arcidiecéze a české diecéze pardubické, či hradeckokrálovské. Diecéze si hranice svých pozemků kdysi dávno označovaly kameny, které byly zdobené. A ten nejzdobenější hranečník se ztratil.
Jara hranečník našel. Našel jej u nového domu, u residence místního zbohatlíka. Hranečník byl zabetonován v atriu.
„Co s tím uděláme, Josefe? Zavolám do Svitav na policii…“ obrátil se na mne Jara Nesiba. Pochopil mou námitku, že zavolá-li místní policii, za pár minut majitel residence bude upozorněn a hranečník schová….
Zajeli jsme do Svitav. Hranečník, zabetonovaný v atriu, jsme opakovaně vyfotografovali jako důkazní materiál. No a abychom se vyhnuli případným informacím majitele domu, požádali jsme o pomoc státní zastupitelství – prokuraturu v Brně.
A začaly tahanice. Nicméně pořízené snímky byly dostatečně vypovídající, a nic se tak nedalo „okecat“. Možná akorát, že nedošlo na trestní oznámení o krádeži ….
Hranečník se podařilo zachránit, majitel residence jej musel vydat. A hranečník tak skončil v úřadovně policie ve Svitavách.
A začalo další trápení, kam s ním. Policajti jej samozřejmě nechtěli, zavazel jim. Po Jarkovi a po mně chtěli, abychom si jej od nich odvezli.
Ale hranečník nebyl náš, nám nepatřil a ani jsme neměli, kam jej dát..… Bylo s tím plno dalších starostí… Nakonec se toho jaksi ujala svitavská radnice….
Tož tak. Je na co vzpomínat a to je dobře !!
Moravia, labora et flore!
V Líšni, 9. prosince 2025. Josef Pecl
__________________________________________________________________________________________________________________
Při opakovaných setkáních s Jaroslavem Nesibou jsem si uvědomoval kolik námahy, času a peněz uvedená vlastenecká činnost zabrala. Už jen mnohokráte absolvovaná vzdálenost z Brna plně naloženým autem stojí za uznání.
Tomáš Skoumal
PS: Naštěstí na činnost Jaroslava Nesiby skvěle navázal Petr Marek.