Opomenuté téma konzervatismu: naše tradiční země
Konzervatismus jako moderní ideová orientace se ze své podstaty vymyká pokusům o jednoznačnou definici. Obecný pocit, že společenská změna, „pokrok“ není sám o sobě zcela pozitivní hodnotou, vede k různorodému vyjádření v politické praxi. Zmíněný pocit přitom odpovídá negativní motivaci – proti čemu se vymezujeme. Jaká je ovšem motivace pozitivní – pro co jsme? Nemá-li být konzervatismus pojmem docela nahodilým a naše snažení jen křečovitou vzpourou proti světu, je třeba se shodnout na základním atributu, nejmenším společném jmenovateli, kolem kterého můžeme usednout ke společné práci.
Prostor a čas člověka není ohraničen jeho narozením a úmrtím; je spojnicí mezi minulým a budoucím. Svět právě existujícího člověka setrvává v neustálém dotyku se světem lidí předcházejících a přicházejících. Kulturní prostředí jedince je především výslednicí minulých dějů, teprve v druhé řadě se on sám stává proměňujícím činitelem. Proto je třeba zkoumat dějiny, neboť jejich studiem poznáváme svou vlastní dobu. Člověk se má zároveň ptát, co z toho, co mu bylo předáno, je dobré a co špatné. Dobré se má snažit rozvíjet, špatného se vyvarovat.
Výše uvedené působí dojmem samozřejmé pravdy. Zkušenost moderní doby však dává poznat, že se vůbec nejedná o samozřejmost. Proti přirozenému řádu věcí člověk postavil totalitní ideologie pracující s myšlenkou, že je v silách lidstva odstranit prostřednictvím pokroku svět minulosti, zatížený řadou špatností, a vytvořit nový, dokonalý svět.
Touha odstranit starý svět ovšem nemá jen extrémní podobu nacistických koncentráků a bolševických gulagů. Existují daleko jemnější formy pokrokářské víry, jejichž důsledky jsou pro člověka zhoubné – přestože nejsou otevřeně brutální. Mnohdy bývají docela nenápadné. V zápalu nadšení pro zlepšení světa bývá lidstvo ochotno pozbývat vlastní paměť. Moderní civilizace zavalená novinkami a zlepšováky snadno ztrácí přehled o tom, odkud se co vzalo a k čemu to mělo původně sloužit. Ahistorismus, mylné přesvědčení, že na minulém nezáleží a vše tvoříme stále od začátku, se zde snoubí s technokracií, vládou technologií, které mají vést k vyřešení problémů jedince a celého lidstva.
Právě tváří v tvář této hrozbě vykořeňující ahistorické technokracie – tu v podobě budování komunistického ráje, tu v méně extrémní podobě manažerského řízení státu jako firmy – se výsostným způsobem otevírá prostor pro konzervatismus.
Tam, kde dochází k vykořenění člověka, snaží se konzervativec nalézt skryté prameny, které zavlaží vyprahlou kulturní krajinu a dají vyrašit novým kořenům – zakořenit vykořeněné. S mírnou nadsázkou řečeno, jestliže socialismus bojuje proti vykořisťování člověka, konzervatismus bojuje proti jeho vykořeňování.
Cílem tohoto textu není popisovat, co všechno je v naší společnosti v České republice vykořeněné a jaké jsou toho příčiny. Ostatně, na řadu záležitostí upozorňují zmíněné články uveřejněné v tomto časopise.
Stanislav Balík i Jiří Nantl docházejí ve svých otevřeně kritických textech ke shodnému závěru, že samosprávné kraje představují mimořádně problematickou složku české politiky. Problémem přitom není pouze nedostatek kompetencí a finančních prostředků. Jejich postavení vyvěrá ze samotné základní konfigurace regionální samosprávy, jak vznikla na přelomu tisíciletí. Pro účinnou nápravu je nezbytné vrátit se na dřívější rozcestí a znovu otevřít otázku, jaké že mají být ty samosprávné celky menší než stát a větší než obce.
Tehdejší politická elita po letech nerozhodnosti došla ke kompromisu v podobě čtrnácti samosprávných krajů. V prvních letech po Listopadu se přitom často skloňoval pojem zemské zřízení. Této myšlence však zásadně uškodil rozpad Československa. Záhy se vyrojil nesmyslný strach z „moravského separatismu“ a opakování slovenského scénáře. Podstatná část politiků, i konzervativně laděných, proto přistoupila k odklonu od obnovy samosprávných zemí a připustila rehabilitaci krajů, nyní obdařených samosprávnou složkou. Jakékoliv další pokusy o revizi tohoto osudového kroku byly v následujících letech tvrdošíjně odmítány, zaznívala nechvalně pamětná slova o „Pandořině skříňce“.
Nemá smysl utkvívat v minulých sporech a stavět si pomník z hněvu vůči starým chybám. Buďme střízliví a připusťme, že mladá demokracie vždy trpí řadou dětských chorob. Po dvaceti letech existence samosprávných krajů však máme dostatečný časový odstup, abychom mohli kriticky bilancovat. Aktuální koronavirová krize, která naplno odhalila hluboce bídný stav české politiky i veřejné správy, nám k tomu navíc dává jedinečnou příležitost.
Není nutné podrobně rozebírat, co ve svých textech vyzdvihli předchozí účastníci této diskuze na stránkách Kontextů – že bezzubé samosprávné kraje nepřispěly k vyrovnávání rozdílů mezi pražským centrem a zbytkem republiky, že připomínají hybrid mezi regulérní regionální úrovní a okresy, které jsme jim obětovali. V návaznosti na úvahu o smyslu konzervatismu si všímám zejména toho, jak tyto kraje souvisejí s oněmi kořeny, o které můžeme opřít svou existenci a fungování celé naší společnosti.
Naše tradiční země Čechy, Morava a Slezsko, které jmenuje i ústava našeho státu, se vyvíjely po staletí. Staré zemské hranice nejsou náhodné, jejich základ tvoří povodí významných řek (Vltava, Morava, Odra) a pohoří. Živoucí odkaz a faktická kulturní kontinuita těchto zemí od mojmírovské Moravy a přemyslovských Čech přes společné bytí království a markrabství ve středověké Koruně české i v podunajské monarchii doby stavovské, absolutistické a konstituční představují náš civilizační základ. Nejrůznější kulturní formy se v průběhu věků zásadně proměňovaly, svébytné země tvořily konstantu dlouhověké tradice – až do převládnutí pokrokářských tendencí. Bez nadsázky lze tvrdit, že tradiční země představují základní konzervativní hodnotu našeho území.
Jednotlivé země oplývaly autonomií a vlastní zemskou identitou. V důsledku česko-německého národnostního zápolení ustoupil jejich význam do pozadí. Potřeba vybudovat jednotný národní stát měla za následek vedle vysídlení Němců i zrušení zemské autonomie. Takto podáno by to ovšem byla jen půlka pravdy. I národní československý stát se po vystřízlivění z revolučního nadšení vrátil k osvědčené zemské struktuře. Smrtelnou ránu tradičním zemím ve skutečnosti zasadila až ideologie, která pohrdá vším tradičním. Jednou z prvních velkých reforem komunistické diktatury byla právní i majetková likvidace zemí a jejich nahrazení krajským zřízením. Nejednalo se ovšem o dílčí správní celky, které v rámci jednotlivých zemí historicky plnily funkci organizačního, nesamosprávného stupně mezi zemskou vládou a nižšími úrovněmi. Komunisté kraje „nakreslili“ tak, aby jednoznačně vymazaly zemskou strukturu. Jako pěst na oko působil zejména Jihlavský kraj, genetický předchůdce dnešního kraje Vysočina. Stejnou funkci plnily i větší kraje vzešlé ze „socialistické reformy“ roku 1960.
Demolice našich tradičních zemí ovšem není jen politováníhodnou historickou událostí; má hlubší ideový podtext. Komunisté nebyli první, kdo navrhoval zrušit tradiční země. Vedle návrhů radikálních národovců obou táborů nahradit země národnostními kraji to byli socialisté (sociální demokraté i národní socialisté), kdo k nim projevoval despekt. Je to logické – zvetšelé feudalistické celky, ve skutečnosti základní kameny civilizační kontinuity, se míjely s jejich představami o pokroku. Ahistoricky technokratický přístup jim zastřel tuto skutečnost. A nejen jim. Zastírá ji dodnes všem, kdo vědomě či nevědomě přitakávají pokrokářské ideologii.
Loňský politický kalendář se nesl nejen ve znamení krajských voleb – o kterých nikdo nedokáže zodpovědně říci, k čemu vlastně samy o sobě jsou. Samosprávné kraje zároveň „oslavily“ dvacetiletí své existence a do části vlivných médií se alespoň nakrátko vloudila otázka po jejich smyslu – věc jinak nevídaná. Živě si vybavuji výstup známého sociologa Daniela Prokopa na CNN Prima News, který jako mantru opakoval, kolik se do krajů nalilo peněz a jak jednotlivé investiční (rozuměj dotační) programy zvedly životní úroveň tu či onde. Prý se tím osvědčily.
Smutnou pravdou zůstává, že tuto technokratickou argumentaci bez ostychu převzaly i politické strany, které se oficiálně hlásí ke konzervatismu. Z ODS či KDU-ČSL není slyšet žádný hlas důsledné kritiky, v jejich programech absentuje jakákoliv alternativní vize. Zdá se, že toto téma zdejší konzervativci opomněli, základní konzervativní hodnotu hodili přes palubu (čest výjimkám!). O jakém konzervatismu se v jejich případě vlastně bavíme?
Jaké možnosti se nabízejí těm, kteří nezavírají oči před problematičností současných krajů? Naše debata (či spíše mlčení) je zatížena představou, že důsledná decentralizace povede k rozpadu republiky; nebo minimálně k federalizaci a vzniku spolkového státu. Hned se vloudí skeptická otázka, zda to přece jen není příliš radikální, zbytečně destabilizující krok.
Nabízí se přitom řada řešení a zásadní přestavba státu v podobě federalizace na podkladě tradičních zemí je pouze jedním z nich. Nejde jen o to vyhnout se česko-moravskému dualismu (česko-slovenský i rakousko-uherský dualismus budiž nám mementem!), což lze i v případě vícečetné federace. K reformě regionální samosprávy v České republice totiž není nezbytná státoprávní reforma, ale „pouze“ reforma správní.
Decentralizaci lze vnitřně rozdělit na federalizaci a regionalizaci. Samosprávné kraje vznikly na základě druhého typu decentralizace. Pro nápravu současného stavu dostačuje jeho důsledné uplatnění. Česká republika může zůstat unitárním státem, a přitom mít přiměřeně významnou a smysluplnou regionální samosprávu. Je nezbytné upravit vyšší územní samosprávné celky, nikoliv první článek ústavy hovořící o jednotném státu.
Nejednalo by se o žádnou převratnou novinku. Takové pojetí je součástí zkušenosti jiných států a dokonce i naší vlastní. Silnou regionalizaci znají v Itálii či Španělsku. Trend posilování regionální úrovně při zachování unitárního státu však existuje například i ve Francii, která po dlouhou dobu platila za modelový případ silně centralizovaného státu. I zde došlo k posílení administrativních regionů (régions), které představují vyšší stupeň správní struktury oproti departementům (départements) – jež se nápadně podobají krajům v ČR. V rámci správní reformy se přistoupilo k redukci počtu administrativních regionů na území kontinentální Francie z 22 na 13 – došlo tak mimo jiné ke sjednocení území Normandie či znovuobjevení názvu historického regionu Okcitánie. Delší dobu se zároveň hovoří o kompetenčním posílení této úrovně, mimo jiné i na úkor departementů, které by posléze plnily jen administrativní, nikoliv samosprávnou funkci.
Také domácí zkušenost z meziválečné doby může být principiálním vodítkem pro nové uchopení územní samosprávy v současné České republice. „Revoluční“ období sice přineslo přijetí zákona o župním zřízení, tato reforma však nevstoupila v platnost a politická reprezentace se vrátila k osvědčenému – tradičním zemím –, aniž by měnila unitární charakter státu.
Konkrétní podoba kýžené správní reformy nechť je předmětem řádné politické diskuze. Dovolím si naznačit několik cest, kudy se lze ubírat. Návrat k logice tradičních zemí na úrovni vyšších územních samosprávných celků považuji na základě výše uvedeného za nezbytný; samosprávné celky s řádným kulturním i ekonomickým potenciálem jinak nelze vytvořit. Je ovšem otázkou, zda je nutné ji důsledně uplatnit na území Čech, které jsou rozlohou podstatně větší než Morava a Slezsko. Inspirací může být elegantní řešení z Německa, kde enormně velké Bavorsko ustanovilo úroveň mezi spolkovou zemí a okresy – takzvané vládní obvody (Regierungsbezirke). Podobně by mohly být zachovány, resp. modifikovány kraje na území Čech jakožto správní jednotky. Existenci správních (nikoliv samosprávných) krajů konečně nelze vyloučit ani na území Moravy – je-li k tomu jaký smysluplný důvod.
Dále je nutné vyřešit vztah mezi Moravou a Slezskem, resp. částí Slezska na území České republiky. Jakkoliv odkaz Slezska jako tradiční země přetrvává, je nutné uznat, že moderní doba přinesla zásadní změny ve společenské struktuře daného území (těžba uhlí, vysídlení podstatné části původního obyvatelstva) a původní moravsko-slezská hranice do značné míry ztratila svou platnost. Vznikla silná ostravská aglomerace, která účinně narušila starou zemskou hranici. Tato aglomerace navíc až překvapivě přesně kopíruje hranice současného Moravskoslezského kraje (a zároveň povodí Odry). Vznikl tak svébytný region, který je odlišný od zbytku Moravy. Domnívám se, že tuto svébytnost a tedy i odlišný teritoriální zájem „severu“ je třeba respektovat a nepřistupovat k násilnému spojení s „jihem“. Zda se ustaví specifický vyšší územní samosprávný celek, nebo se přijme jiné řešení, je opět otázkou politické diskuze.
Logika česko-moravské zemské hranice naopak jednoznačně přetrvává. Mimo jednotlivé nutné korekce dané urbanistickým vývojem (zejména „přetečení“ Jihlavy do Čech), nebyl na konci 90. let žádný racionální důvod, proč obnovovat gottwaldovský kraj se střediskem v Jihlavě. Takto pojatý samosprávný celek neodpovídá sociogeografické regionalizaci České republiky, Jihlava představuje regionální středisko nižší úrovně, plní funkci většího okresního města. Není-li aktuálně vůle k zásadnější správní reformě, jako první krok dobrým směrem může posloužit alespoň zrušení současného Kraje Vysočina, stejně jako případné korekce v Pardubickém a Jihočeském kraji (Svitavsko a Dačicko nesmyslně vytržené z Moravy).
Za neuzavřený lze rovněž považovat osud okresů. Existuje nepochybně řada veřejných záležitostí, které náležejí do kategorie nadobecní, a současné kraje jsou zároveň příliš velké, aby se jim mohly dostatečně intenzivně věnovat – ať už v oboru školství či okresních silnic. Zákonodárce po zrušených okresních úřadech, které se staly obětí krajů, ustanovil alespoň obce vyšších kategorií. Pokud v souvislosti s reformou regionální samosprávy dává smysl obnovit okresní úroveň, radikální přestavba opět není nezbytná. Stačí si jen povšimnout podobnosti mezi správními obvody obcí s rozšířenou působností a historickými „malými okresy“ před socialistickou reformou.
Z výše uvedeného jasně vyplývá, že cest pro správní, nikoliv nezbytně státoprávní reformu se nabízí vícero. Vyjít z logiky tradičních zemí neznamená prvoplánový návrat před rok 1949. Nyní je zapotřebí převzít iniciativu a zahájit veřejnou diskuzi na toto téma. Pouze si to nemyslet, ale veřejně o tom promluvit.