Roku 1642 se Švédům bez boje vzdala Olomouc. Tato skutečnost byla nejen pro město, ale i pro jeho okolí tragickým momentem. Ve skutečnosti neexistoval nástroj, který by běžným lidem zaručoval bezpečnost. Armáda byla v rámci bojů 30. leté války daleko a Švédové se stabilním zázemím v Olomouci se tak stali neoficiálními vládci regionu. Výjimkou nebyly jejich loupeživé výpady po okolí. Mnoho obcí i měst se stalo obětí těchto jízd.

    Jedna větší obec se ale ubránila. Jedná se o dnešní Senici na Hané, tehdy zvanou „Hrobá (Velká) Senice“, ležící asi 13 km západně od Olomouce. Seničané utvořili provizorní hradby, respektive valy  a uzavřeli dohodu, že budou vesnici bránit do posledního muže. Švédové učinili několik nájezdů a vždy byli odraženi. Kromě běžných zbraní použili Hanáci i jednu zajímavou a to horkou kaši, kterou lili na agresory z hradeb. Po několika neúspěších nechali seveřané Senici až do konce války na pokoji. Je potřeba vědět, že pro dobytí vesnice bez politického motivu, by žádný švédský důstojník nedal povolení. Obec tedy stála na zteči jen „neoficiálním“ kořistnickým útokům a nebránila se kompletní jednotce či strategicky vedenému útoku. Přesto je úspěch senických proti dobře vyzbrojeným Skandinávcům obdivuhodný i výjimečný.

    Celá epizoda má dle legendy působivý závěr. Po skončení války Švédové zůstávali v Olomouci a čekali na vyplacení sumy domluvené při mírových dohodách v Münsteru a Osanbrücku. V tu dobu do Olomouce putovali vyslanci z okolních měst a obcí žádajících švédského velitele o tzv. Salva guardia (vojenská nebo písemná záruka bezpečnosti a volného pohybu), za což samozřejmě platili. Ze Senice ale nikdo nedorazil. Švédský velitel byl v údivu a vyslal do vzpurné obce posádku s nabídkou. Seničané se chvíli radili, pak vyšli ven s houfnicemi a řekli Švédům: „V první řadě důvěřujeme Bohu a pak těmto zbraním. To je naše Salva guardia!“ Švédové byli údajně tak dojati statečností obce, že dali u bran města nápis: „Císaři věrným Senickým budiž příchod a odchod z města volný.“

Jaroslav Svozil