Historicky na území Moravy se vždy obyvatelstvo nazývalo jako Moravané. I nejznámější moravský učitel se označoval jako Moravan. Brněnský lékař Jan Ferdinand Hertod v latinsky psaném díle o luhačovických minerálních pramenech Tartaro-Mastix Moraviae (Karabáč na tartarus moravský) vydaný 1669 ve Vídni označuje místní jazyk jako jazyk moravský. Při příležitosti konsekrace kaple v Račicích na Vyškovsku na lokálii 20. 6. 1773 byly za přítomnosti světícího olomouckého biskupa složena slavnostní mše a přednesy dvě kázání, jedno v moravském a druhé v německém jazyce. Místní slovanský jazyk na Moravě byl až do počátku 20. století označován jako moravský.

Po pádu komunismu v roce 1989 získali lidé na území Čech, Moravy a Slezska právo se svobodně hlásit ke své národnosti. Této svobody využili příslušníci národa moravského. K moravské národnosti se podle statistik Českého statistického úřadu při sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo 1 360 000 obyvatel, roku 2001 asi 380 000 obyvatel a roku 2011 pak cca 600 000 lidí. Je to největší národní skupina vedle většinového národa českého a přihlášení k moravské národnosti je trvalým jevem.

Definic národa je mnoho a mohou se i vzájemně vylučovat. Konečně i u nás nebyl v období první Československé republiky uznáván český a slovenský národ jako samostatné národy, ale jako dvě větve jednoho národa československého. Tento přístup historie zhodnotila jako nesprávný. V Černé Hoře se obyvatelstvo svobodně hlásí k národnosti srbské nebo černohorské, přičemž je neodlišuje ani jazyk, ani náboženství. Ve Skotsku se většina obyvatel hlásí ke skotskému národu, přestože hovoří anglicky a jsou většinově protestanté stejně jako Angličané. Pro národnost není rozhodující definice, ale to, zda ji lidé cítí a s ní žijí.

Zdeněk Koudelka, signatář Deklarace moravského národa