Nemyslím, že jednotná moravština neexistuje. S naším spisovným jazykem je to stejné jako se srbochorvatštinou. Tu používají všechny státy vzniklé na Balkáně po rozbití Jugoslávie. Ale každý z těchto států si ji nazývá podle sebe. Někde se uplatnily i drobné změny, doplnění, ale opravdu drobné. Ve skutečnosti jde stále o stejný spisovný jazyk jakým byla srbochorvatština. A je dokonce jedno, zda se píše latinkou či azbukou. U nás je to v důsledku stejné.

Používáme spisovný jazyk u kterého se ustálil po dlouhé době jen jeden název – čeština, i když byl ještě na počátku 20. století i v tištěných časopisech používán název moravština. Název moravština používaný na Moravě měl a má své opodstatnění. Náš spisovný jazyk byl utvořen skutečně z obou jazykových úzů.

Problém je v tom, že hlavní město našeho státu a sídlo moci je v Praze, kde také (na domácí půdě) hrají Češi z Čech – a v užším Pražáci – hlavní roli. Přitom Praha byla přirozeným centrem Čech. Ale nikoli Československa a není ani přirozeným centrem České republiky. Hlavní město státu by mělo být blíže centru státu samého. Například v Jihlavě. Praha by si měla ponechat jí původní, přirozenou a tradiční funkci hlavního města Čech.

Z Prahy, sídla moci státu, se od vzniku Československa, a do určité míry to tak bylo i dříve, šíří neustálý tlak na centralizaci. Tento tlak na centralizaci není nic jiného, než trvalá snaha udržet v absolutní moci i ta území a etnika, nad kterými právo na takovou absolutní moc není a je uplatňováno pouze silou. Tedy vlivem na státní orgány, média atd.

Tato etnika a území potřebovaly zcela přrozeně určitou autonomii, která tu vždy byla a fungovala. Pomohlo by to funkčnosti a udržení celistvosti celého státu. Tento systém funguje i nyní, ale bohužel nikoli u nás, ale v některých okolních státech s podobnou či stejnou historickou tradicí, v Německu, Rakousku i Švýcarsku. Držitelé centralizované moci u nás však nedokázali překročit svůj stín a důsledkem bylo a ještě i může být další drolení státu.

Jako jeden z prostředků k dosažení téměř absolutní moci bylo a je i počešťování. Na Slovensku se to méně dařilo, protože tam byla čerstvá zkušenost s pomaďaršťováním. A tak se na Slovensku od počešťování přešlo k čechoslovakismu. Ale ve svém důsledku to mělo stejný cíl. Hlavním prostředkem dnešního počešťování Moravy je využívání všech již existujících do Prahy zcentralizovaných institucí, především médií včetně filmu, které důsledně vše, i co je bytostně moravské nazývají českým. Obrana je velmi obtížná, protože je to masové, dlouhodobé a působí na mysl lidí i podprahově.

Začíná to už u nelogického názvu státu, který by se měl jmenovat Českomoravská republika, nebo neutrálně jak je tomu například u Nizozemska.

Pokračuje to jazykem, který sice není jen český, ale umanutě se mu tak říká v rozporu s ještě historicky nedávnou tradicí.

A podobně se tomu má i s národem. Český národ na Moravě nikdy ve skutečnosti nebyl. Přirozený národ na Moravě byl národ zemský, moravský a tak je tomu dosud.

Uměle, mocensky a pomocí propagandy byl však „úředně“ národem na Moravě ustanoven národ český. Po vzoru jiných politických národů, jejichž vznik byl umělý a v podstatě také historicky nedávný. Tyto politické národy jsou národy umělými a mají a měly za cíl upevnit moc ve státech, kde si nejsilnější etnikum – národ, podmanilo jiná etnika – národy, a snaží se je všemožnými způsoby udržet v podřízeném postavení. K tomu se velmi hodí vydávání politického národa totožného s národem nejsilnějšího vládnoucího etnika za národ přirozený, čímž není. Politické národy nejsou národy v původním slova smyslu, ve skutečnosti odpovídají nejvíce státní příslušnosti. Přirozené národy u nás byly národy zemské, v Čechách český a na Moravě moravský. Vnucený politický národ český na Moravě dělá a vždycky bude dělat pro svou umělost a nepřirozenost problémy. Ale nedělají je Moravané. Celý tento nepřirozený konstrukt vzniklý a prosazovaný od počátku z Prahy je systémově chybný, nikdy si tzv. „nesedne“ – a ani nemůže !

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa