Taková malá česká speciální operace
Z facebooku Pavla Huba:
V současné době je Morava smazána z mapy Evropy. Nejsou respektovány její historické hranice, jakož ani její starodávná samospráva či samostatnost, ať již jejich rozsah byl jakýkoli. Autor této rigorózní práce, Mgr. Michal Hoskovec, se rozhodl popsat vývoj Moravy a pomoci tak pátrat po příčinách tohoto stavu, a to z hlediska oboru, který vystudoval, totiž práva. Pro letmou představu o této problematice vyjímám z Hoskovcovy obsáhlé práce několik stěžejních odstavců. Michal Hoskovec: Vývoj moravské státoprávní individuality.
Od vzniku Československa po rok 1948V souvislosti s vyhlášením války v roce 1914 byla pozastavena činnost zemských sněmů v říši, tedy jak moravského, tak i slezského. Že by měl vzniknout samostatný stát se začalo objevovat až ke konci války. Samostatný politický postup Moravy se v přípravách na dobu poválečnou neobjevuje, což je možná jedním z důvodů, proč Morava v tomto dějinném období promarnila možnou příležitost. …Během vzniku Československa Moravská a Slezská země fakticky zanikly. Zemský sněm Markrabství moravského nezasedal a o připojení Moravy k novému státu nejednal ani nerozhodl. Přičlenění Moravy k republice bylo výsledkem revolučního aktu provedeného zemskými a říšskými poslanci českých politických stran. Nově zřízené Ministerstvo vnitra Československé republiky mělo snahu zemské zřízení nahradit krajským. Na Moravě odmítaly snahy nahradit zemské zřízení všechny politické strany a denní tisk s odůvodněním, že by Morava jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla. …29.2. 1920 byla zákonem č. 121/1920 Sb. schválena nová ústava, podle níž mj. mělo být Československo rozděleno na župy, které se dále měly dělit na okresy. Stát měl být unitární, země byly zrušeny. Snahy uchovat zemské zřízení byly několika málo zastánci župního zřízení dokonce občas označovány za „příšeru separatismu“. … Vývoj v roce 1927 vyústil v přijetí zákona o organizaci politické správy, který se vracel zpět k zemskému zřízení. Území státu bylo rozděleno na čtyři správní celky – země, a to Českou se sídlem v Praze, Moravskoslezskou se sídlem v Brně, Slovenskou se sídlem v Bratislavě a Podkarpatoruskou se sídlem v Užhorodě. …Marné byly i protesty Slezska proti jeho spojení s Moravou (o což Moravané neusilovali). Důvodem sloučení Moravy a Slezska byla obava, aby slezští Němci, kteří tam převažovali, nezískali příliš velký politický vliv a dále „v zájmu umožnění dalšího hospodářského, kulturního a národního rozvoje Slezska“ – tedy fráze, které jen těžko mohou odůvodnit libovůli většiny proti právu menšiny na samostatný rozvoj její samosprávy. Samotný vznik ČSR byl z pohledu právní kontinuity mírně řečeno problematický, jakkoli mezinárodní fórum akceptovalo vznik státu jako výsledek revolučního aktu. Moc byla uchopena za pomoci vítěze války prostřednictvím jakéhosi výboru bez řádného mandátu a oprávněnost tohoto způsobu uchopení moci zdůvodnil tvrzeními o žaláři národů. Z mnohých děl a dokumentů plyne, že život běžného občana v Rakousku byl až do války v podstatě pohodlný, bezpečný a klidný. Některé prameny dokonce uvádějí, že byl klidný až moc a jednou z příčin 1. sv. války byla i jakási nuda. …Více než tisíc let Moravy jako státní, územní, politické, samosprávní a právní individuality dává plné právo hovořit o Moravě jako o subjektu historie a nikoliv pouze jako o objektu dějin českého státu. Zánik samostatnosti a samosprávy Moravy proběhl nezákonně jako důsledek postupného odebírání jejích práv o sobě rozhodovat pomocí aktů revolučních, a nikoli evolučních, a dokonce ve zřejmém rozporu s tehdy platným právem… Demokracii a právní kontinuitě nebyl v roce 1918 dán průchod (jak to v revolucích bývá), pročež je sám vstup Moravy do nového státu jednou provždy zpochybněn. ….V době osvobozování území Moravy Rudou armádou, vypukala na Moravě povstání proti německým okupantům. 12.5. 1945 byl v Brně ustaven Moravskoslezský zemský národní výbor, který hájil samosprávu země proti centralistickým aktům Prahy; Moravskoslezská země tak byla obnovena v původním rozsahu. Jednání vedlo již koncem roku 1945 ke zdůrazňování svébytnosti Moravanů v rámci českého národa, což se od vzniku Československa objevilo poprvé, jakož se také od roku 1918 na veřejnosti objevila zemská vlajka, jejíž vyvěšování zakazovala 1. republika. Samovolně se vytvořila i Slezská národní rada, jejich požadavek na samosprávu Slezska však vláda zamítla. Slezsko v tomto smyslu trpělo ještě více než Morava. Nejen že o část svého historického území přišlo po válkách s Pruskem, ale ani zbytek území Slezska, který ještě v rámci Koruny české zůstal, nenabyl ani v demokratických poměrech samosprávy. Buď byl nuceně spojen s Moravou nebo neměl samostatnost žádnou. …Komunistická centralizace se projevila nejvýrazněji zrušením zemského řízení a jeho nahrazením uměle vytvořenými kraji. Vláda představu schválila 30. listopadu 1948 a dne 21.12. 1948 byl přijat zákon o krajském zřízení s účinností k 1.1. 1949. Mělo vzniknout osm krajů v Čechách, pět na Moravě a šest na Slovensku. Moravskoslezská země byla rozdělena na kraje Jihlavský, Brněnský, Gottwaldovský, Olomoucký a Ostravský (stejné jako dnes !!!), přičemž jejich hranice nerespektovaly bývalé hranice zemské. Prvním lednem 1949 zmizely Morava a Slezsko po tisícileté existenci z mapy Evropy. …Rudolf Slánský připojil v zasedání Ústředního výboru KSČ následující až neuvěřitelně přesné smutné prohlášení: „Rozbijeme ty mamutí úřady, jakými byly zemské národní výbory, které nešly kontrolovat. Úřady v krajích a okresech budou nyní více pod kontrolou lidových zástupců. “Po Listopadu 1989„Ti, kteří se starají jen o část občanů a zbývající část zanedbávají, zavlékají do obce to nejzhoubnější, vzpouru a nesvornost.“ – Cicero 9. 5. 1990 označilo nejprve Federální shromáždění a pak i Česká národní rada zrušení Moravskoslezské země za nespravedlivý akt v rozporu s principy demokracie a samosprávy. Stalo se tak usnesením č. 225 z 27. schůze České národní rady z 18. května 1990. Konstatuje se zde, že „Zrušení Země české a Země moravskoslezské k 1. lednu 1949 a vznik nového územně správního uspořádání byl akt nespravedlivý a vzešlý z totalitní byrokratickocentralistické praxe. Byl to krok rozporný s principy demokracie a samosprávy, který podstatně přispěl k zdeformovanému a nepřirozenému vývoji československé společnosti. Vyslovuje se proto pevné přesvědčení, že ústavní uspořádání republiky, které vyplyne z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví. Zároveň ČNR vyzývá vládu České republiky, aby podstatně urychlila vypracování koncepce struktury územního uspořádání a vypracování nové daňové soustavy zajišťující samostatný rozvoj obcí, měst a všech svébytných územně správních celků republiky…“Praktické kroky z těchto prohlášení však nikdy nebyly vyvozeny. Dodat třeba, že proti usnesení hlasoval jediný poslanec, 13 se zdrželo hlasování, všichni ostatní přítomní návrh podpořili. Usnesení tak bylo oficiálně přijato a schváleno. Jediným faktickým vyjádřením tohoto příslibu v praxi však bylo zákonné opatření předsednictva České národní rady č. 248/1990 Sb. ze dne 18. června 1990, kterým se mění zákon č. 36/1960 Sb. o územním členění státu, který změnil název okresu Gottwaldov na Zlín. …Předsedkyni ČNR Dagmar Burešové byly v září 1990 předloženy petice občanů požadujících rehabilitaci Moravskoslezské země, které podepsalo více jak 630 000 osob. Ani k jejich přání nebylo přihlédnuto. Předseda vlády Petr Pithart (kladenský rodák), který dne 22. 2. 1990 uvedl, že v souvislosti s českým státem „nemůžeme nemyslet na Moravu, jen zaslepený český šovinista může znevažovat oživené moravské cítění, protože právě moravanství by mohlo pomoci češství najít svou poněkud zastřenou tvář“. Ještě jako předseda vlády dále neopomněl připomenout : „Čím více byla Morava samostatnou, tím více lnula k Čechám, čím více byla omezována, tím více byla odstředivou.“ …Většinové snahy promoravsky orientovaných stran a hnutí nesměřovaly ke zpochybnění územní celistvosti České republiky a stačila by jim i samospráva v menším rozsahu, než jakou měla v minulosti. Postačovalo by i jen prosté konstatování, že tu Morava je a jaké jsou její historické hranice. Preambule říká, že ČR se skládá mj. i z Moravy, ale kde tato Morava je vlastně Ústavě není známo, neboť ji nijak nedefinuje a dokonce tak nečiní ani následné předpisy. Ústava jinak občany Moravy jako jednotlivce nediskriminuje. Ve čtyřech polích státního znaku je z nepochopitelných důvodů dvakrát český lev; je dobře, že se ve znaku objevuje moravský i slezský symbol (osobně se mi nejvíce líbí znak hradní stráže). Jediným hmatatelným výsledkem snah promoravských organizací té doby je, že sídelním městem soudní moci není Praha, ale Brno. …Iniciativa 24 poslanců z konce roku 1995 zvaná jako „Výzva na ochranu demokracie v České republice“ obsahovala pak tento text :„Dnes není politická vůle stav absence práv Moravy a Slezska v jakékoli podobě obnovit. Jde ve své podstatě o dokončení likvidace dvou subjektů mezinárodního práva, které stály při vzniku Československa v roce 1918. Vyplývá to ze Saint Germainské dohody, podle které se rozhodly v roce 1918 národy Čech, Moravy a části Slezska (tzv. Rakouské Slezsko), jakož i národ Slovenska z vlastní vůle spojiti trvalým spolkem za tím účelem, aby vytvořily jednotný a svrchovaný stát nikoli proto, aby se Moravané a Slezané vydali na milost či nemilost Čechů. Vznikl-li společný stát na základě vůle tří subjektů, nemůže být likvidace dvou z nich provedena z vůle jednoho. S ohledem na počet obyvatel budou mít obyvatelé Čech v zákonodárném sboru vždy potřebnou většinu a mohou bez ohledu na vůli poslanců zvolených na Moravě a ve Slezsku rozhodnout, jak sami chtějí. Politická reprezentace Moravy a Slezska neexistuje. Nezanikla z vlastní vůle, ale z rozhodnutí komunistického režimu a přes veškeré naše úsilí dodnes nebyla obnovena, proto musí být její stanovisko nahrazeno stanoviskem Moravanů a Slezanů vyjádřeným v referendu. Bez něho nemá Parlament ČR k takovému kroku mandát. Likvidace historických zemí je prováděna proti vůli občanů Moravy a Slezska. Dokládají to výsledky reprezentativního průzkumu veřejného mínění, když referendum stávající mocenská skupina odmítá uskutečnit. Průzkum provedly dvě na sobě nezávislé organizace na vzorku čítajícím více než sedm tisíc respondentů. Téměř 70% dotázaných se vyslovilo pro obnovení Země moravskoslezské nebo samostatně Moravy a Slezska jako vyšších územních samostatných celků. Pod záminkou reformy státní správy a samosprávy a za tichého přihlížení mají být Morava s Slezsko rozděleny do několika územních celků a jako takové zapojeny do struktury Čech, lépe řečeno Česka. Nejde o opomenutí nebo omyl, ale o cílevědomě připravený a realizovaný proces. Již dnes se ukazuje, že nepůjde o rovnoprávné a spravedlivé zapojení, ale jak dokazuje státní rozpočet, o řešení problémů Čech na úkor ostatních. V Praze, v prosinci 1995.“ …23. října 1999 byl tragickým dnem moravské věci, když Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR přijala ústavní zákon o vzniku vyšších územních samosprávných celků (VÚSC). Zákon podpořilo 128 ze 196 (tedy ústavní většina jen těsně) přítomných poslanců a v platnost vešel 1.1.2001. Byly ustaveny kraje ve stejném počtu a v podobných hranicích jako v roce 1948. Jsou vybaveny minimálními pravomocemi, finančně zcela závislé na státu. Následkem tohoto netolerantního a moravské tradice a historii nerespektujícího zákona došlo k radikalizaci promoravských sil…Morava existovala na mapě Evropy nepřetržitě nejméně od roku 833 do roku 1949. Její existenci ukončil totalitní režim z důvodu, aby se mu snáz vládlo, jak se konečně ani nebál oznámit (viz prohlášení Slánského). Jestliže na Slovensku komunisté volby nevyhráli, existovala-li by pravá samospráva, nevládli by tam. Na převážně katolické Moravě tomu nebylo jinak – byla-li by zde samospráva, komunistům by se hůře ovládala. Konečně není žádným tajemstvím, že s tzv. kulaky měli komunisté největší potíže právě na Moravě. Současnost pak navazuje na na totalitní uspořádání státu a takový stav je z dlouhodobého hlediska neudržitelný. …Postavení Moravy a Moravanů je v současné České republice zahaleno podivnou mlhou. Některými i veřejně činnými osobami je občas zdůrazňováno, že Moravané jsou vlastně Češi. Z mnoha v této práci uvedených důvodů tomu tak není a snahy moravských obrozenců mají oporu v historii, ústavněprávní posloupnosti, politologii, státovědě, kulturní odlišnosti, moderním pojetí národa, zahraničním srovnání, genealogii a podpoře nemalé části obyvatel. …Nábožensky je kontinuita Moravy dána od samého jejího počátku až do dnešních dnů. Vatikán s Moravou komunikuje jako s historickým územím a katolickou provincií, místní arcibiskupství je určeno pro záležitosti tradičního moravského prostoru. Církevní moc je v Evropě konstantou, na níž se lze spolehnout, to vše navzdory jejím excesům, s nimiž se již ostatně poctivě rozešla. Porovnáním stavu Moravě obdobných celků ve světě vyznívá tak, že ve všech zkoumaných zemích západního světa vyspělých demokratických právních států došlo k zachování respektu k historickým zemím a jejich právům, a to i tam, kde byly státy podrobeny podobným revolučním otřesům jako v ČR. Jen tam, kde vládla komunistická moc, k zachování historických zemí nedochází. (Španělé se dokonce nebojí ani poměrně rozsáhlých autonomií, a to i u zemí, které ani zdaleka nemají tak dlouhou tradici jako Morava a nejsou tak odlišné kulturně od zbytku jako je Morava od Čech.) …Mezinárodní organizace i některé státy uznávají moravskou národnost a komunikují se zástupci Moravy, zcela je Morava uznávána vatikánskou papežskou mocí. Zásadním argumentem odpůrců samosprávy Moravy je tvrzení, že se Moravané mohou ke svým právům vyslovit v demokratických volbách. Na jednu stranu je tento argument možno akceptovat, po bližším jeho přezkoumání zjistíme, že ani tento neobstojí. Moravané se ve volbách po revoluci roku 1989 opakovaně vyslovili pro samosprávu, a to v počtu dostatečně hojném, tato jim byla neformálně i formálně přislíbena, zaslali vládním orgánům petici se statisíci podpisy a opakovaně za svá práva demonstrovali. Jestliže pak ekonomika převládla nad ústavněprávními tématy, moravským stranám se nepodařilo toho, proč byl voleny, dosáhnout, přestali voliči dávat svůj hlas stranám prakticky jednoho tématu. Je to i historicky logické, neboť málokteré hnutí podobného druhu mělo či má tak trvalou sílu, aby vydrželo aktivně bojovat desetiletí. …Z těchto ústavně-právně-historicko-formálních konsekvencí vyplývá zcela bez dalšího oprávnění boje Moravanů za návrat samosprávu a povyšuje jejich boj již mimo pouhou srdcovou záležitost na boj o zachování principů zákonnosti. V tomto pohledu je potom zákon o krajích, jak jej máme dnes, hanebný produkt a absence návratu samosprávy z doby před 1.1. 1949 ostudný stav. … Na poli základních všeobecných ústavních práv se to stalo téměř okamžitě, práva Moravy jsou však jen formálně zakotvena pouze jejím historickým odkazem v Preambuli Ústavy ČR a zobrazením ve státním znaku. To však bezprávný stav nastolený komunistickým režimem nereviduje, ale pouze kosmeticky a opticky zahlazuje a nutno říci, že i zamlžuje. Po provedeném dokazování se tak přidávám ke slovům L.E. Havlíka uvedeném v záhlaví: „A tak soudím, že Morava musí být obnovena. “Dodatek: Při zpracování dějin bývají otázky vlastní identity Moravanů domněle komplikovány otázkami jazykovými. Jazyk se však pro určení nacionality pokládal za rozhodující znak až teprve od dob národního obrození. Jazyk označovaný v Čechách přirozeně jako český, byl stejně přirozeně označován na Moravě jako moravský jazyk. Jako přirozený jazyk moravský se stal na Moravě od roku 1480 jazykem úředním (zápisy do půhonů se jím však dály už od r. 1405) a své listiny v něm vydával i maďarský král Matyáš Korvín. Používal se též jako diplomatický jazyk v Polsku, na Litvě i na západě Ukrajiny. Je bez pochyby nedostatkem, že Moravané na rozdíl od Čechů nedokázali v rámci národního obrození sepsat slovník spisového moravského jazyka. Absence takového literárního díla je dnes argumentem proti existenci moravského národa. Když přirovnáme češtinu se slovenštinou, nalezneme přibližně stejně malé množství odlišných výrazů jako při porovnání jazyka, kterým se hovoří na Moravě s tím slovenským či českým. Určit však, kdy se jedná ještě o nářečí jazyka a kdy jde již o jazyk samostatný, je obtížné a je mezi tím jen tenká hranice. Je třeba zde poukázat na Slovník spisovné moravštiny, který již vydán byl. Je-li existence jazyka jako podmínky samostatnosti národa dána pouze tím, zda je či není sepsána a všeobecně uznávána jeho spisovná verze, pak by ji neměli ani první obrozenci. Je-li existence národa spjata s tím, zda má či nemá jazyk, pak by ani Švýcaři, Američané, Rakušané a další jako národ neexistovali. Mají-li Moravané svou moravštinu, jsou národem, i kdyby nebyla sepsána její spisovná verze. Nemají-li moravštinu, nemusí to nutně znamenat, že národem nejsou. Mezinárodní kongres v Bruselu roku 1853 označil za rozhodující kritérium pro určení národnosti tzv. obcovací jazyk (jazyk, kterým člověk hovoří ve své bezprostřední komunitě). První moderní sčítání na území Rakouska-Uherska v roce 1869 národnostní příslušnost nezjišťovalo. Oba jazyky český a moravský byly ale evidovány při následných soupisech obyvatelstva v Rakousku-Uhersku v letech 1880, 1890, 1900 a 1910.„Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, nesprávná odpověď.“ – H.L. Menken