Cajzli v Brně zbořili předsudky
Vybavili jsme se předsudky a šli hledat pravdu. Dva Pražáci v Brně. Moravská bašta slaví, před sto lety vzniklo Velké Brno, připojením dvou desítek obcí a dvou měst se jeho rozloha zdvojnásobila. Je co opěvovat? Zprávu z průzkumu podávají dva reportéři magazínu Víkend DNES.
Brno. Čtyři písmena. Tečka na mapě. Něco jako Bělá pod Bezdězem. Zkrátka vesnice pod hradem. Přesně s tak šílenými předsudky vyrážíme do Brna. Řadě zahořklých Pražáků leží Brno v žaludku, stejně jako Praha zahořklým Brňákům. Donekonečna budeme omílat omšelý vtip, že v moravské metropoli není metro. Ha ha ha. Přísná sranda. Na sociálních sítích existuje Pražský institut pro urážení Brna. „Muž v brněnském klubu upíjel cizím lidem drinky, pak pokousal barmana.“ Rivalita prostě existuje. Ačkoli my v Praze Brno zas až tak moc neřešíme. Rozhodně nám víc záleží na derby Sparty se Slavií než na souboji se Zbrojovkou. Víc se budeme přít o to, jestli se lépe žije na levém, nebo pravém břehu Vltavy, než jak se mají v Brně. Přesto, nebo právě proto, nás zlákalo na vlastní kůži zjistit, zda je Brno jen odbočka na Vídeň, nebo tam najdem něco víc.
- Stačí vidět nádraží?
Předsudek: Brněnské hlavní nádraží stojí v zatáčce, což je samo o sobě směšné. Především je ale, stejně jako celé město, bůhvíproč rozkopané. Nádraží, které nahradilo hlavní stanici, nejde najít. Když ho člověk přece jen objeví, stráví tady kvůli věčným zpožděním minimálně hodinu navíc.
Pravda: Ono to tak nějak je. Dolní nádraží je obsypané zoufalci, kteří se nemají kde schovat před rozmary počasí. Tabule s časy příjezdů vlaků plní čistě okrasnou funkci. Sama rozkopanost hlaváku je docela symbolická. „V Brně se vůbec nic nestaví, jen se kecá,“ běduje místní třicátník Lukáš. „Za posledních dvacet let bychom si mohli otevřít muzeum maket. Nádraží, nový fotbalový stadion, hokejová hala, městský obchvat? Kurnik šopa, vždyť už to mohlo dávno stát! Mně je ve finále jedno, jestli budu volit ODS, Piráty, SPD, nebo bageterii tamhle přes ulici. Jestli mi v bageterii zaručí, že postaví nové nádraží, budu je volit. Už mě to fakt nebaví.“ A přece Pražák zírá, jaká zajímavá místa v Brně najde. Nejen Špilberk, nejen vilu Tugendhat. Taky třeba kostnici pod kostelem sv. Jakuba. Unikátní pohřební komplex byl objeven v roce 2001, pohřbených je zde až padesát tisíc, o život přišli většinou při morových ranách a ve třicetileté válce. Za výlet stojí i bývalá dělnická kolonie Kamenka na kopci u výstaviště. Křivolaké uličky, menší baráčky všemožných tvarů, bohémští umělci, pospolitá komunita. To v republice nemá obdoby. Brňák Martin na zdejší přechodné bydlení vzpomíná s dojetím: „Známý nám tam zapůjčil domek, zatímco jsme rekonstruovali byt. Tehdy jsem jako teenager neměl tušení, že v Brně něco takového existuje. Najednou jsme se ocitli v jiném světě a snad i v jiném čase.“
2. Dostaneme přes hubu?
Předsudek: Drsný dětský gang Vaňkovka, ostří hoši z Flinty. Je toho dost, čeho se bát. Tady těžko vyvázneme bez monoklu. Opouštíme bezpečí železničního vagonu a opatrně se rozhlížíme, očekáváme útok za každým rohem.
Pravda: V Brně studuje přes šedesát tisíc vysokoškoláků ze všech koutů republiky. Ba i světa. Na březích Svratky se rozléhá české Silicon Valley, za prací se sem stěhují geniální hlavy nejen z Prahy. Vaňkovka gang řádil v brněnských Bohunicích. Nejen kvůli nim chodili na sídliště hlídkovat policisté v civilu. Takže cizinec v tomhle městě za exota rozhodně není. Ani v nonstop Sport baru Domino to při sledování hokejového duelu Liberce s mistrovskou Kometou nebylo úplně vyhrocené. „Přece vás tu nenechám uschnout, něčím se ty nervy chladit musí,“ usmívá se starostlivá výčepní a pokládá na stůl další piva. S úsměvem. Onu světovost podtrhnou dva Kanaďané, kteří zápas sledují na stojáka a prožívají ho jako rození Jihomoravané. „Shoooot the fucking puck!“ trnou při překombinované přesilovce a jadrnou angličtinou prokládají české stručné „Vystřel!“ od vedlejších stolů. Až když dorazí mazák důchodového věku, jsme v pasti. „Se neradují. Asi cajzli,“ odsoudí nás poté, co dostatečně neslavíme vítěznou branku. Probodne nás ovšem pouze pohledem, kudla protentokrát zůstane v kapse. Ano, můžete tady dostat po čuni. Pokud se člověk chová jako idiot. Například řve na Svoboďáku „Sparta Praha, vy volové!“ To se dvoumetrová opora hooligans Flinty zjeví, než dořekneš Sparta. I toho jsem byl kdysi svědkem. Ale co by člověk asi tak čekal?
3. Nuda?
Předsudek: O čem je film Nuda v Brně, si asi pamatují jen velcí nadšenci. Jméno toho díla si pro změnu pamatují všichni. Není den v Brně zbytečně moc? Co tam, proboha, budeme dělat?
Pravda: „Tak určitě si zajdi na Bücheck,“ zní první rada pražských přátel. Co je Bücheck? Foodtruck neboli stánek na kolech, kde prodávají ten „nejlepší bůček“. Tak dobrý, že se na něj jezdí až z hlavního města jen na otočku. A podle fronty na něj chodí i Brňáci. Stejně tak už dávno v Čechách víme, že „Bar, který neexistuje“ vlastně existuje a navštívit „Čtyři pokoje“ se pro znalce barové a gastro scény sluší a patří. Pod Špilberkem se odehrává nejedna rozlučka se svobodou, nejedna bujará oslava. Už dávno víme, že v noci tady jede „Metro“, kam se chodí tančit a navazovat mezilidské vztahy. Nově jsme vyzkoušel i i bludiště chodeb pod Zelným trhem, které zve na „Slast“ v podobě vymazlených drinků a vodních dýmek. K orientaci v katakombách dokonce fasujeme mapu. Pokud je libo kávičku a dortíček, nelze vynechat výmluvné „Sorry, pečeme jinak“, kde se zamotává hlava z chutí vyladěných cukrovinek i z origami, která se dají seskládat v jestřába a vybavena tajným přáním pověsit ke stropu. Navíc tu stále naštěstí existuje i řada míst, kde za cenu jednoho „posh“ drinku můžeme nafasovat čtyři škopky (čti půllitry piva) a fantastickou pivní slámu. Co to je? Nemůžeme přece prozradit všechno, to se musí vyzkoušet. Brno žije. Nejen v noci.
4. Domluvíme se?
Předsudek: Naučit se brněnské nářečí hantec je asi jako studovat japonštinu. Je to složité a pravděpodobně to v životě nepoužijeme. Leč teď by se to hodilo.
Pravda: „Že řekl cajzli, to prostě myslel pitomce. Ono je to synonymum pro Pražáka, ale nemusí to být vždycky Pražák,“ informuje brněnský kamarád. Ano, je možné mít v Brně i kamarády, velmi dobré kamarády. Hantec už na ulici úplně běžně slyšet není, což je samozřejmě částečně škoda. Regionální poklady často mizí a mažou se. Naštěstí existuje partička zvaná KKRD Boys, která specifickou hovorovou češtinu umně oživuje a vysloužila si za to i cenu Magnesia Litera za rok 2017. Vždyť srdce plesá nad větami typu: „Ufff, jakejsi mantinel z Cajzlhradu nám teď píše, že prej nás nominovali na Magnesia Litera za Blog roku a že na 4. dubna máme buklý tymple na finále v Národnim divadle, kam máme naklapat napucovaní v šolně, pač z toho povali přímej přenos v kisně.“ Stručný překlad: Brňané mají přijet slušně oblečení do Prahy, protože je zvou do Národního divadla na slavnost, z níž se bude vysílat přímý přenos v televizi. Osvojit si je třeba i místopis, tak třeba sraz s dívkou si nedáte u koně, nýbrž na čáře. Je to začátek České ulice. „Jinak se tomu taky říká pod hodinama, které tam jsou na rohu. Kdysi, když jsem byl v pubertě, neměli jsme samozřejmě internet a mobily, tak jsme si tam psali vzkazy na program kin vylepený na reklamních poutačích. Došel jsi na čáru a baba nikde, tak jsi jí napsal, že je kráva, a kam jsi šel na škopek,“ dozvídáme se.
5. Brňáka poznáš vždy?
Předsudek: Jedna věc byla pro Pražáka odjakživa opravdové peklo. Pokud mu oblíbený zahraniční film namluvili brněnští dabéři. I když se sebevíc snažili, Sean Connery s akcentem od Svratky prostě světácky nepůsobí. Jenže svéráz živočišného druhu Homo Brňák se podle pravověrných Pražáků projevuje i jinak než jen řečí. Brňáci prý v sobě mají vždycky aspoň špetku mindráku, všichni vypadají jako klony herce Donutila nebo politika Onderky, chodí v botách Prestige a vůbec působí, jako kdyby vypadli z osmdesátkového módního žurnálu.
Pravda: Velký omyl! Brno je už dávno městem progresivním, nejen v módě leckdy Prahu předhání. Třeba mladíka, který při naší návštěvě města čekal v centru na šalinu v převleku za obřího ještěra, si vůbec nikdo nevšiml. Asi jako v New Yorku, kde můžete ulicemi chodit třeba s pelikánem na hlavě a nikoho to nevyvede z míry. Velkým mýtem je i to, že všichni Brňáci jsou stejní. Neplatilo to nikdy. „Třeba o lidech ze čtvrti Líšeň se v Brně odedávna říkalo, že jsou všude nalezlí první,“ popisuje Brňák Jirka. „Vyprávěl se o tom i vtip. Že když dorazili kosmonauti na Měsíc, byla tam u stolku baba z Líšně a prodávala brambory.“