Pavel Kyselák ve Svitavách na počátku sedmdesátých let navštěvoval tehdejší střední ekonomickou školu. Do města se rád vrací. Pokaždé, když zavítám do tohoto stále se rozvíjejícího okresního města – do Svitav, nezapomenu se na centrálním náměstí zastavit v místním dobře vybaveném informačním centru. Nejdříve si pečlivě prohlédnu vše, co tam zajímavého mají a pak na nevinnou a milou osádku „íčka“ „udeřím“ svým tradičním oblíbeným dotazem s vlídným švejkovským úsměvem pod vousy: „Prosím vás, Svitavy jsou Čechy nebo Morava?“

Vyřčené odpovědi v zásadě mohu rozdělit do dvou skupin: Jedni zástupci vycházejí ze současného správně administrativního rozdělení republiky, a tudíž jednoznačně odpovídají, že město Svitavy patří do Čech neb jsou nedílnou součástí Pardubického kraje. Druhá skupina – to jsou již hloubavější místní „íčkaři“, kteří na tuto možná záludnou otázku odpovídají z počátku opatrně až nesměle: „No víte, lidé se nás na to často ptají, no nedaleko od náměstí jsou usazeny i hraniční zemské kameny…“ Omlouvám se tímto vždy milé a návštěvníkům vycházející vstříc, současné, ale i budoucí osádce „íčka“, že je takto opakovaně až s velkou zatvrzelostí hanáckého sedláka takto zkouším, ale snad mi prominou. Pravda, kvůli covidu už jsem tam dlouho nebyl.

Ve Svitavách jsem na počátku sedmdesátých let navštěvoval tehdejší střední ekonomickou školu, a tak jakožto člověka z východního cancóru okresu, tedy z nejmoravštější části současného Pardubického kraje mě napadlo, zeptat se svých svitavských spolužáků, kteří se v tomto dříve převážně německém osídlení již narodili, zda se považují za Moraváky či Čechy. Ptal jsem se asi šesti z nich. Přiznám se, že jsem měl obavy z jejich odpovědí vzhledem k administrativnímu zařazení tohoto města. Jejich spontánní a přímé odpovědi bez jakéhokoliv přemýšlení či přešlapování mě přímo zaskočily. Všech šest mi totiž jednoznačně a bez váhání odpovědělo, že se považují za Moraváky. No nevím, jak by tato moje zvědavá minianketa dopadla dnes.

Jednou jsem před volební kampani položil bývalému senátorovi panu Martínkovi, jehož kořeny spadají do mé rodné Malé Hané, kdy se Jevíčsko vrátí na Moravu. On mi zcela bez váhání odpověděl, že Jevíčko vždy bylo, je a bude na Moravě!

Od roku 1960 bylo Jevíčsko, Moravskotřebovsko a Svitavsko administrativně „přesazeno“ z tehdejšího Jihomoravského kraje do Východočeského kraje se sídlem v Hradci paní Králové.

Jen pro zajímavost nutno ovšem podotknout, že děkanský úřad Svitavy stále spadá pod Arcibiskupství olomoucké.

Zkrátka já osobně se domnívám, že každý z nás by měl vědět čí vlastně je a kam patří, a tudíž by to měli vědět i mí milí Svitavané z města, které mělo přívlastek moravský Manchester. Ostatně jakožto su prostý, a hlavně přirozený patriot Moravy bez jakéhokoliv patosu či nánosu, jsem i obyčejným, a hlavně přirozeným patriotem mé svitavské střední školy. A tak se poněkud pozastavuji nad tím a prostě mi to nedá, že moje bývalá škola, kde pracoval např. legendární svitavský občan a bohém zároveň pan Jen Krpálek, ztratila v nedávné době svoji samostatnost. Holt, je to prostě tak. Když to ale vezmu z druhé strany, jeden oficír z Černých baronů se utěšoval v ostravském dialektu slovy: „Jak má byt tak má byt!“

Rozomné hétman

Závěrem mosim eště hovist, že sám hétman Pardobickyho kraja Martin Netolické mě v této otázce přešil naproti. Po akci brněnskéch historiku a za sóhlaso kompetentich hóřadu navrhl na několeka mistech této zemské hranice postavit hnědy tabole, kery bodó toto historickó skotečnost vohlašovat. Přetom take povidal, že Pardobické kraj holt leži na českomoravskym pomezi, a proto se v symbolice hlási k voběma částem, teda české e moravské. Někery tabole ož stojijó na svym mistě. A tak mosim řict, že menované hózemni celek tak získal dike pano hétmanovi nové benefit a take je to „betálná“ turistická atrakce celyho Pardobickyho kraja.

Zdroj: https://svitavsky.denik.cz/ctenar-reporter/muj-svitavsky-ritual-svitavy-jsou-cechy-nebo-morava-20201214.html?fbclid=IwAR275nVvxxZ2vFR9OJwAABM9EjTnaaDG-ItQeITOi_XEBt8tpD7PBwVL4NE