Olomouc byla městem s hrdelním právem, měla tedy pravomoc udělovat a vykonávat hrdelní tresty. V Olomouci po staletí žil kat a tak logicky musel také někde bydlet. Není divu, že se v olomoucké kolektivní paměti tradovalo místo, kde olomoučtí kati žili. Při jižní straně olomouckých městských hradeb, ve čtvrti dříve známé jako Záhrobí nebo také Carty, stával starý rohový dům čp. 135. Nacházel se pod číslem 13 hned naproti Katovské branky, proto se mu tak i říkávalo, byl známý jako dům U Katovské branky. Byla to ale mýlka.

Stával na rohu uliček Panská (Herrengassel, také Kurevní, dnes Purkrabská) a Katovská (Henkergassel, také Popravčí), která vedla k původní olomoucké katovně. Dochovalo se dokonce několik starých fotografií tohoto zvláštního domu, který občas bývá mylně označován jako olomoucká katovna. Jaká je tedy jeho historie?   

První zmínka o domě U Katovské branky (také Popravčí, Panské, Děveččí nebo Ženské) je z roku 1536, v městských listinách je zaznamenáno, že „od Barbory Tomanové dům koupil Kryštof Schwarz za 200 hřiven“. Vystřídaly se v něm desítky majitelů a nájemníků, především hrnčíř, těch bylo v blízké Hrnčířské ulici hned několik, ale žil tu také sladovník nebo tkadlec, pekař, lazebník, dokonce vodární mistr a od roku 1616 radní Jiří Litwin. V domě se patrně nacházela malá dílna, obchod ani právo várečné zde ale doloženy nejsou. Tento dům byl zajímavý snad jen svým vzhledem, ve staré městské zástavbě bylo ale takových „škaredých“ domů daleko víc. Na pozornosti mu ale jistě přidává fakt, že se nacházel ve čtvrti Záhrobí, k tomu ještě v těsné blízkosti vyhlášeného nevěstince (čp. 134) a staré katovny (čp. 141).

Dům mistra popravčího v roce 1866 koupil podnikatel Raimund Nietsche, nechal ho bez dokumentace zbořit a na jeho základech vystavěl strojírnu. Později zabral ještě několik sousedních parcel a vybudoval velkou továrnu, kterou nakonec rozšířil i na pozemek pod hradbami.

Přesto, že stará katovna tímto zanikla, Olomoučané s ní měli toto místo i nadále spojené, také díky zachovaným názvům Katovské uličky a branky. Později se právě místu u branky, před domem čp. 135, začalo říkat Katovna. Omylu v lokalizaci katovny podlehl v roce 1965 také německý historik Richard Zimprich, který ve své publikaci „Zur Geschichte des k. k. Lyzeums in Olmütz“, věnované dějinám olomouckého lycea, zveřejnil fotografii domu čp. 135 s tím, že jde o katův domek. Tuto nepřesnost později převzali další publicisté, snad právě proto se do dnešních dnů tato fotografie občas objeví i s chybným popisem.

Jak už bylo zmíněno, vedle domu U Katovské branky stával známý nevěstinec (Frauenhaus), dům čp. 134 na rohu ulic Purkrabská (proto se jí také říkávalo Kurevní) a Hrnčířská. Ten je poprvé v listinách vzpomínán v roce 1522 v souvislosti s vraždou, kdy byl pekař Jan Klippel napaden bradýřským tovaryšem, který se vyřítil právě z tohoto nevěstince a nebohého pekaře probodl. Roku 1549 „byl jakýsi sladovnický tovaryš probodnut a dvě další osoby u tohoto nevěstince jedním šlechticem zraněny, který je též zle zohavil a posekal“. Tkalcovský tovaryš Jan Czellner byl zase v roce 1553 „uvězněn pro nepřístojné chování v nevěstinci“.

Tento vykřičený dům k sobě zločinnost evidentně přitahoval, do těchto míst se po setmění odvážil jen málokdo, i členové městské stráže sem chodili neradi. V roce 1562 bylo alespoň nařízeno olomouckému fojtovi „pilně dohlížet na nevěstinec, aby tam nepobývaly osoby, které uzavřely manželství a v případě, že by takovou osobu tam našel, má ji přísně potrestat pro výstrahu ostatním“.

Dne 9. listopadu 1644, tedy během švédské okupace města, byly od rána až do noci pěti děly císařských vojáků ostřelovány městské hradby právě vedle Katovské věže. Patrně i při tomto ostřelování byly poškozeny domy v její blízkosti, katovna to jako jedna z mála přežila bez úhony. Od té doby to bylo jen pusté místo a až dlouho po odchodu Švédů, v letech 1678-1685, byly tyto domy znovu vystavěny. Katovská věž s brankou už takové štěstí neměla. Po jejím velkém poškození ostřelováním bylo rozhodnuto, že už pro obranu města nemá žádný význam a po zaplacení uznávacího poplatku byla přenechána k užívání domu čp. 133, který s brankou sousedí. Zbytky věže byly strhnuty, zůstal jen průchod do města, začleněný do nově vybudované bastionové pevnosti. Současné schodiště od branky do výpadu pochází z roku 1943.

Za největšího požáru města Olomouce v roce 1709 lehla popelem také většina domů v Záhrobí, včetně katovny, nevěstince i domu u Katovské branky, záhy ale byly opět vystavěny. Na rohový dům čp. 135 a také nevěstinec byly v roce 1747 umístěny smolné pánve, které sloužily k osvětlení městských ulic. V roce 1755 se „městská rada ke svému zděšení dověděla od plukovníka Karlova pěšího pluku, že se zde má nacházet několik nevěstinců a požadoval označení těchto domů, aby se toto zlo odstranilo a potrestalo“.

Problémy s prostitucí ve městě byly tedy neustálé, pověstný nevěstinec v Purkrabské ulici byl nakonec zrušený až na konci 19. století. Nejstarší řemeslo se ve městě s početnou vojenskou posádkou pochopitelně provozovalo dál. Známý nevěstinec byl od roku 1900 v domě čp. 32 v Uhelné uličce, který zákazníci dobře znali pod názvem „Villa Nuova“, později „Sport Bar“ 

Mezi obyvateli Olomouce budila čtvrť Záhrobí odjakživa respekt a bázeň, která souvisela nejen se zvýšenou kriminalitou, ale především s obydlím městského kata. O katovně i o Záhrobí jsme psali už dříve například tady, o olomouckých katech a jejich povinnostech se dočtete zase v tomto článku. Jen pro doplnění, olomoucký kat měl vedle svých povinností popravčího a pohodného také za úkol vyvážet „tajná místa“ (záchody) například v mořické škole nebo „u frejovných žen“, tedy v nevěstinci v Purkrabské ulici. Nevěstinec byl považován za místo nečisté, stejně jako nedaleká katovna a dá se předpokládat, že kat také dohlížel na klid a pořádek v těchto místech. Lehké děvy, také láryně, harapany, kuběny či merhyně, a bezpochyby se používaly názvy daleko peprnější, se musely oděvem odlišovat od počestných měšťanek a nezřídka se ocitaly na pranýři. S olomouckým katem se tedy potkávaly nejen v nevěstinci a před ním, ale i na městském pranýři, který později nahradila tzv. klec bláznů. Ta se až do roku 1786 nacházela na Horním náměstí.

V 60. letech 20. století byl dům čp. 135, kolem kterého kdysi chodili olomoucký kat, jeho rodina a pacholci i několikrát denně, bez další dokumentace zbořen společně se sousedními domy (čp. 134 až 140). Prostor byl později znovu zastavěn, kdysi temný kout Záhrobí tím ale ztratil své původní tajemné kouzlo. Velmi zajímavým však zůstává jeden malý detail na domě č. 38 v Hrnčířské ulici.

Je to právě dům čp. 141, bývalá Nietscheho strojírna, postavená na základech staré katovny. U vchodu na malý dvorek se nachází starý reliéf s monogramem IHS (Iesus Hominum Salvator – Ježíš, Spasitel lidí). Pod monogramem jsou zobrazeny tři hřeby a písmena AF, kolem oválného rámu je dobře patrný letopočet 1718. V tomto roce katovnu už několik let obýval mistr popravčí Jan Melichar Pietsch (psán též Pitsch, olomouckým katem byl v letech 1709 až 1736). Roku 1709 při požáru města lehla popelem i stará katovna a právě kat J. M. Pietsch na spáleništi vystavěl katovnu novou. Tento reliéf tedy byl s největší pravděpodobností součástí této katovny, řád dominikánů sídlící v její těsné blízkosti tímto mohl katovi poskytovat jakousi duchovní podporu při jeho nelehkém řemesle.

https://olomoucky.rej.cz/clanky/historie/966-prava-katovna-vybajena-katovna-a-posledni-pamatka-na-dum-olomouckych-katu-na-zahrobi?fbclid=IwAR3FCxxK1rALWnEEMAelM4z9z5LLvaffNWSTgxjy04Yy-2S6qJ4qqjfkwB0