Existují ještě Čechy a Morava, nebo definitivně zanikly a jejich místo je jen v učebnicích dějepisu? A jak je to s jejich hranicemi? Mnohé staré i nové připomínky ukazují, že ani po dekádách likvidace zemské samosprávy naše tradiční země nezmizely z myslí lidí. Sociální geograf Petr Marek se zamýšlí nad přetrváváním staré česko-moravské hranice a nad proměnami jejích funkcí.

Nezřídka se lze setkat s názorem, že Čechy, Morava a Slezsko, ale i zemské hranice zanikly a jejich místo je jen (v lepším případě) v učebnicích dějepisu. V roce 1948 však byla zrušena (zanikla) „pouze“ územněsprávní funkce českých zemí, tedy pouze jedna z jejich mnoha „vrstev“, byť následovaná mnohými dalšími funkcemi/vrstvami (na krajské bázi začalo být záhy spravováno také např. soudnictví). Zmíněné regiony a hranice nadále přetrvávají v nehmotné podobě v myslích lidí, a to i díky mnohým hmotným, starým i novým, připomínkám, které na Čechy, Moravu, Slezsko a jejich hranice poukazují.

Zejména obyvatelé Moravy jsou si často vědomi toho, v jaké zemi žijí, a zároveň mnozí se se svou zemí také ztotožňují. Někteří cítí k Moravě natolik silný vztah, že mají i potřebu dělat něco v její prospěch – kupříkladu deklarovat ve sčítáních lidu moravskou národnost, volit promoravské politické strany či dokonce se v těchto politických stranách angažovat a případně i navazovat spojenectví s podobnými subjekty v rámci Evropské svobodné aliance (EFA), jíž je blízká myšlenka tzv. Evropy regionů. Toto zdaleka není omezeno na obyvatele Brna a okolí, byť zde moravanství přetrvává patrně nejsilněji. Také například v Dačicích je podpora moravské otázky výrazná.

Jak ale ukázal rozsáhlý výzkum ve třech územích podél historické česko-moravské zemské hranice, provedený autorem tohoto článku v letech 2014 a 2016, lidé v současnosti vnímají česko-moravskou hranici různě (o jejím vnímání prostřednictvím symbolů před časem referovala tato „zpráva z Moravy“, podrobnější informace o vnímání polohy česko-moravské hranice se lze dočíst např. v tomto anglicky psaném odborném článku). Rozdílné vnímání polohy zemských hranic – což následně ovlivňuje míru ztotožnění se s danou zemí a chuť pro tuto zemi něco dělat – lze přičítat především „nově“ vzniklým krajům. Kraje od 1. 1. 1949 nahradily historické země coby územněsprávní jednotky státu a zároveň nerespektovaly hranice těchto historických regionů. Přehled nejvyšších územněsprávních (administrativních) jednotek našeho státu v průběhu posledního století zachycuje následující obrázek. Je z něho mj. patrné, že kraje z let 1949 a 2000 se v mnohém podobají.V důsledku administrativních reforem, především těch z let 1960 a 2000, nabyli někteří lidé přesvědčení, že například Moravská Třebová nebo Dačice leží v Čechách (jakožto součást někdejšího Východočeského, resp. Jihočeského kraje), zatímco kupříkladu Polná na Moravě (coby součást bývalého kraje Jihomoravského). S podobným názorem se lze čas od času setkat i ve veřejných sdělovacích prostředcích, což působí u mnohých lidí – především na Moravě – odpor. Jiným, avšak velmi podobným problémem, je, že za Čechy někdy bývá označována celá Česká republika. Nejen při zemských hranicích tedy dochází k transformaci a štěpení regionální (zemské) identity a ke ztrátě historické paměti.

Ignorování zemí a zemských hranic s jejich tisíciletou historií a postupné zapomínání některých obyvatel České republiky na ně není sice v Evropě výjimečné (např. při nedávné administrativní reformě nebyly respektovány ani některé historické regiony ve Francii, kterým tak hrozí podobný osud jako českým zemím), v kontextu střední Evropy ale nevyužití Čech, Moravy a Slezska pro účely územní správy může působit překvapivě. Je notoricky známo, že dnešní Německo i Rakousko se skládají ze spolkových zemí. Většina z těchto zemí má, podobně jako české země, velmi dlouhou tradici/historii. Socialistické východní Německo ji však ignorovalo, změna nastala až po znovusjednocení Německa. Také v Polsku došlo po pádu totalitního režimu k jistému návratu k tradici, kdy s administrativní reformou vznikla vojvodství, jejichž mnohé názvy navazují na historické regiony (byť současné a historické hranice se často rozcházejí).

Pokles podpory pro obnovu zemí v České republice je často přičítán rozpadu Československa, který vyvolal obavy lidí z dalšího možného štěpení státu. Přesto některé současné kraje odkazují svými názvy k historickým regionům (zemím). Spíše než o vůli zákonodárců však šlo o projev regionální identity lidí. Na základě ústavního zákona, který kraje stvořil, totiž nesly současné kraje Jihočeský, Jihomoravský a Moravskoslezský původně názvy Budějovický, Brněnský, resp. Ostravský kraj. Přejmenovány byly až o rok později z iniciativy svých obyvatel (obdobně byl roku 2001 přejmenován také Jihlavský kraj, a to na Vysočinu, roku 2011 pak na Kraj Vysočina). Kupříkladu pojmenování „Jihomoravský kraj“ – na rozdíl od většiny názvů administrativních regionů zmíněných sousedních států – jasně indikuje, že tento region nepokrývá kompletně celý historický region, ke kterému odkazuje. Kde se tedy rozkládá zbylé území Moravy? A kde Čechy?

Z výše zmíněného výzkumu ve třech územích podél historické česko-moravské hranice plyne, že na tuto otázku může mít každý člověk svoji vlastní odpověď – každý si vytváří (zpravidla nevědomě) subjektivní percepční regiony jakožto součásti své mentální mapy. Vedle krajů a krajských hranic ovlivňují vnímání (percepci) česko-moravské hranice, a tedy i polohu českých zemí v myslích lidí, do značné míry také staré i nové připomínky zemských hranic platných do konce roku 1948, kdy byly země jako územněsprávní regiony de iure zrušeny.

Mimochodem v žádném z pozdějších zákonů se nepíše o změně zemských hranic, ale „pouze“ o změně hranic krajů, resp. jejich vymezení. Lze tedy tvrdit, že poslední objektivně platná hranice mezi Čechami a Moravou je ta z roku 1948. Respektive chceme-li být úplně přesní, měli bychom důsledně hovořit ne o roku 1948, nýbrž o roku 1928, neboť poté již dotyčná hranice nebyla oficiálně hranicí „česko-moravskou“, ale „česko-moravskoslezskou“ (viz obrázek výše). Nicméně pokud nebereme v potaz po válce anulované změny z období Protektorátu, průběh zmíněné hranice se mezi lety 1928 a 1948 nezměnil.

Z připomínek historického průběhu česko-moravské hranice, které byly jmenovány respondenty výše citovaného výzkumu, lze jmenovat historické hraniční kameny, ale i přátelská setkání na hranici ve Valteřicích u Výprachtic a poblíž vrchu Blažkov mezi Sirákovem a Újezdem anebo figurínu celníka Na Konci světa v Hamrech nad Sázavou. Významné jsou také nové či obnovené hraniční kameny vztyčené Jaroslavem Nesibou (byť některé byly umístěny na nedalekou katastrální hranici ne zcela odpovídající stavu z roku 1928/1948), přičemž díky obětavé činnosti tohoto Moravana se dodnes zachovala právě i řada historických hraničních kamenů. Nedávno došlo rovněž k vyznačení česko-moravské hranice v podobě čar a nápisů na vybraných silnicích či prostřednictvím dopravních značek, které také významně přispívají k zachování historické paměti. Kromě zmíněných existuje i mnoho dalších připomínek českých zemí a jejich hranic, díky nimž mohou lidé vnímat a často také vnímají existenci těchto historických regionů/hranic.Hranice bývají stále vnímány jako entity, které rozdělují, a mají tak negativní vliv na území, jež je obklopuje. Avšak stále častěji jsou chápány i jako příležitost s možnými pozitivními dopady. Mimo jiné dochází k reinterpretaci hranic jako památek či dědictví s potenciálem spojovat. Častým prostředkem k takovému propojování lidí je cestovní ruch. Nejen v odborné literatuře jsou popsány různé hranice jakožto turistické atraktivity. Může jít o současné státní hranice nebo hranice tzv. reliktní bez správní/politické funkce v současnosti. Sem lze zařadit kupříkladu Velkou čínskou zeď, Hadriánův val, železnou oponu či Berlínskou zeď.

V průběhu výše zmiňovaného výzkumu zrála myšlenka také na vyznačení a turistické využití historické hranice mezi Čechami a Moravou. Autor tohoto článku proto inicioval před několika lety vznik spolku „Česko-moravská hranice nás spojuje, z. s.“, jehož účelem je usilovat o využití zmíněné zemské hranice v cestovním ruchu. Následná spolupráce s jednotlivci i subjekty zabývajícími se česko-moravskou hranicí (např. se zmíněným Jaroslavem Nesibou či Vojtěchem Říhou, který v současnosti stojí za iniciativou Moravské národní obce „Za vyznačení moravské zemské hranice“) však přinesla poznatek, že před vyznačením a propagací této hranice je nezbytná její ochrana. Velkými hrozbami pro hranici a zejména její hmotné pozůstatky (především hraniční kameny) jsou jednak nešetrná lesní technika, jednak krádeže. Na tomto místě je potřeba zmínit rozsáhlou krádež cenných hranečníků z doby Marie Terezie na Svitavsku, ke které došlo krátce po vyznačení naučné stezky „Na pomezí Čech a Moravy“.

Z této zkušenosti vyplývá, že turistickému využití česko-moravské hranice musí předcházet její ochrana. Ta je dle stávajícího památkového zákona možná pouze u hmotných pozůstatků hranice, nikoli u hranice jako takové. Status kulturní památky samozřejmě není tzv. samospásný, přináší však s sebou důležitou možnost fyzické ochrany a udržitelné propagace. Bez statusu kulturní památky je čerpání financí z různých grantů na tyto aktivity velmi obtížné a často prakticky nemožné. Zmíněný status lze tedy vnímat jako preventivní opatření před fyzickým zánikem reliktů historické hranice. Rovněž přispěje – spolu s budoucím vyznačením česko-moravské hranice pro turistické účely a vybudováním naučné stezky od Polska po Rakousko – k uchování historické paměti.

Vzhledem k celkové délce sledované zemské hranice (zhruba 450 km), nutnosti zakoupit množství historických pramenů (především starých katastrálních map) pro přesnou rekonstrukci průběhu historické hranice ke konci roku 1948 včetně vytipování lokací, kde v minulosti stávaly hraniční kameny, a obecně kvůli celkové časové náročnosti inicioval autor článku sepsání návrhu projektu do veřejné soutěže Technologické  agentury ČR (TA ČR), programu Éta. Tříletý projekt „Rekonstrukce průběhu česko-moravské zemské hranice a zmapování hraničních znaků pro účely jejich prohlášení za kulturní památku“ (TL03000154) byl ze strany TA ČR podpořen a je spolufinancován se státní podporou. V současnosti tedy řešitelský tým projektu z Geografického ústavu a Ústavu pomocných věd historických a archivnictví Masarykovy univerzity pracuje na co nejpřesnější rekonstrukci česko-moravské zemské hranice a na dokumentaci hraničních znaků (především kamenů), které by mohly být prohlášeny za kulturní památku.

Je vhodné dodat, že již nyní jsou nejcennější hraniční kameny na česko-moravské zemské hranici památkově chráněny. Jde však o pouhý zlomek zachovalých hranečníků a rovněž pouze malou část těch, které mají potenciál být za kulturní památku prohlášeny. Mezi sedm relativně známých historických hraničních kamenů na hranici Čech a Moravy se statusem kulturní památky patří čtyři typově shodné pylony v Jihlavě a dále hraniční kameny poblíž Strmilova, Žďáru nad Sázavou a na Hřebči. Až na posledně jmenovaný nesou všechny hranečníky jasný odkaz na zemskou hranici. Hraniční kámen na Hřebči, jako i některé další hranečníky zmapované v rámci výše představeného projektu, nese informaci „pouze“ o panstvích či jejich majitelích (viz přiložené fotografie). Nicméně jako administrativní regiony bývaly země v minulosti skladebné z panství (a později z katastrů obcí), proto tyto hraniční kameny plnily i funkci zemských hranečníků, čehož si byli tehdejší lidé dobře vědomi. Kromě hraničních kamenů panství se lze dodnes v terénu setkat i s hranečníky vzniklými při zavedení či obnově katastrů obcí.

Za stávající situace se nezdá být pravděpodobným, že by v nejbližší době došlo k obnově zemského zřízení. Pokud by k tomu nicméně někdy v budoucnu dojít mělo, bez podpory zdola – od samotných uvědomělých obyvatel historických zemí – se to pravděpodobně neobejde. Je přitom jasné, že vůli něco pro tyto regiony dělat mají především ti lidé, kteří se se zeměmi ztotožňují, přičemž k těmto regionům logicky nemohou cítit vztah lidé, kteří na jejich existenci zapomněli. Všechny výše zmíněné připomínky česko-moravské hranice, jako i jiné již existující či plánované připomínky a iniciativy směřující k uchování historické paměti, konkrétně povědomí o historických zemích a zemských hranicích, vytvářejí významné podhoubí pro obnovu zemí coby územněsprávních jednotek.

Je však důležité upozornit na skutečnost, že při případném obnovení zemského zřízení nebude možný návrat k historickým hranicímz roku 1928/1948. Již při diskuzi této problematiky v roce 1990 upozornili geografové Václav Toušek, Pavel Šich a Pavel Vašíček v návrhu na úpravu zemské hranice mezi Čechami a Moravou, „že požadavky ‚moravských iniciativ‘ volající po obnovení historické zemské hranice neodráží plně objektivní realitu v územní organizaci osídlení. Zrušení zemské hranice v r. 1949 vedlo k vytvoření pracovních, obslužných i dalších vazeb mezi sídly nerespektujících původní zemskou hranici. Zvláště komplikovaná situace vyplývá z excentrické polohy Jihlavy, Žďáru nad Sázavou a Svitav a jejich postavení v sídelním systému. […] Přece nelze vygumovat 42letý vývoj našeho osídlení.“

Dodnes uplynulo dalších 31 let a především došlo k dalším změnám dojížďky lidí za prací či službami nejen v návaznosti na vznik krajů v roce 2000. I toto se tedy bude muset promítnout do případného nového návrhu na změnu česko-moravské zemské hranice. Lze se nicméně domnívat, že do doby případného obnovení zemského zřízení je vhodné a potřebné upozorňovat na existenci historických zemí a zemských hranic v jejich poloze z roku 1928/1948. Jak země, tak i jejich hranice představují kulturní dědictví, které bychom si měli chránit.