„V románu Žert muzikolog a kulturolog Kundera zopakoval myšlenku, že zásadní evropská hranice nevede mezi Evropou a Ruskem či západním a východním blokem, ale u nás – vede mezi Čechami a Moravou. Že Čechy, které byly na okraji Velkomoravské říše, jsou kulturně spjaté s Bavorskem, Německem, germánstvem, zatímco Morava je balkánská, řecká, pravoslavná. (Tu myšlenku jako první neřekl nikdo jiný, než kníže francouzských sochařů Auguste Rodin.)“ Tomáš Koloc

Z románu ŽERT od Milana Kundery:
„Hudební vědci dlouho tvrdili, že evropské lidové písně pocházejí z baroka. V zámeckých kapelách hrávali a zpívali venkovští hudebníci a ti pak přenášeli hudebnost zámecké kultury do lidového života. Takže prý lidová píseň vůbec není svébytný umělecký projev. Je odvozená z umělé hudby. Lidové písně na území Čech jsou skutečně příbuzné s umělou barokní hudbou. Jenomže co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Nevím, proč bychom měli dělat dlužníka právě jen z lidové písně. Ale ať už si to bylo v Čechách jakkoli. Písně, které zpíváme na jižní Moravě, se z umělé hudby vysvětlit nedají ani při největší snaze. To nám bylo jasné na první pohled. Už třeba z hlediska tonality. Umělá barokní hudba byla psána v dur a moll. Naše písně se však zpívají v tóninách, o nichž se zámeckým kapelám ani nesnilo! …Naše písně se nedají odvodit z barokní hudby. České snad ano. Snad. Naše určitě ne. Naše vlast se sice skládá ze tří zemí, z Čech, Moravy a Slovenska, ale hranice lidové kultury ji dělí na dvě půle: na Čechy se západní Moravou a na Slovensko s východní Moravou, kde je můj domov. …V Čechách byla vyšší civilizační úroveň, větší styk měst s venkovem a vesničanů se zámkem. Na východě byly také zámky. Ale venkov byl od nich svou primitivností mnohem více oddělen. Venkované tu nechodili hrát do žádných zámeckých kapel. Ostatně zde, v kulturním pásmu Uher, zastávali funkci českých zámeckých kapel cikáni. Ale nehráli zemanům a baronům menuety a sarabandy italské školy. Hráli své čardáše a dumky, a to byly zase lidové písně, jen poněkud přetvořené sentimentální a ornamentální cikánskou interpretací. V těchto podmínkách se mohly u nás uchovat lidové písně i z nejstarších dob. To je vysvětlení, proč jsou tak nesmírně různé. Pocházejí z různých fázi svých dlouhých pomalých dějin. A tak, když stojíš tváří v tvář celé naší lidové hudební kultuře, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné noci a shazovala postupně závoj po závoji. Hle. První závoj. Je z hrubé látky potištěné triviálními vzorci. To jsou nejmladší písně pocházející z posledních padesáti, sedmdesáti let. Přicházely k nám ze západu, z Čech. Přinášely je dechové kapely. Učitelé je učili ve škole zpívat naše děti. Jsou to většinou durové písně běžného západoevropského typu, jen trochu přizpůsobené naší rytmice. A druhý závoj. Ten je už mnohem pestřejší. To jsou písně maďarského původu. Provázely vpád maďarského jazyka do slovanských oblastí Uher. Cikánské kapely je šířily v devatenáctém století po celých Uhrách. Kdo by je neznal. Čardáše a verbuňky s příznačným synkopickým rytmem v kadenci. Když tanečnice shodí tenhle závoj, objeví se další. Hle. To už jsou písně zdejšího slovanského obyvatelstva z osmnáctého a sedmnáctého století .Ale ještě krásnější je čtvrtý závoj. To jsou ještě starší písně. Jejich věk sahá až do čtrnáctého století. Tehdy k nám putovali po hřbetech Karpat od východu a jihovýchodu Valaši. Pastevci. Jejich pastevecké a zbojnické písně nevědí nic o akordech a harmoniích. Jsou myšleny jen melodicky v systémech archaických tónin. Píšťaly a fujary daly zvláštní ráz jejich melodice. A když spadne tenhle závoj, není už pod ním žádný jiný. Tanečnice tančí docela nahá. To jsou nejstarší písně. Jejich vznik sahá do dávných pohanských dob. Spočívají na nejstarším systému hudebního myšlení. Na systému čtyř tónů, systému tetrachordálním. Trávnice. Žňové písně. Písně nejúžeji spjaté s obřady patriarchální vesnice. Béla Bartók ukázal, že v této nejstarší vrstvě podobají se sobě k nerozeznání písně slovenské, jihomoravské, maďarské a chorvatské. Když si v duchu představíš tuto zeměpisnou oblast, vynoří se ti před očima první velká slovanská říše z 9. století, Říše velkomoravská. Její hranice byly rozmetány před tisíci léty, a přesto v té nejstarší vrstvě lidových písní zůstaly dodnes otištěny! Lidová píseň, nebo lidový obřad, to je tunel pod dějinami, v němž se zachovalo mnoho z toho, co nahoře dávno zničily války, revoluce i bezohledná civilizace. Je to tunel, kterým vidím daleko zpět. Vidím Rostislava i Svatopluka, první moravská knížata. Vidím starý slovanský svět.“

Příspěvek zaslal Pavel Hub