Kdo jsme my Moravané? | Moravský národ

Aneb polemika s exkluzivním pojetím moravské identity

V rámci moravského hnutí se dlouhodobě debatuje o otázce moravské identity a její funkce ve vztahu k obnově samosprávy, resp. státnosti Moravy. Celé moravské hnutí jednoznačně spojuje touha po obnově autonomie – samosprávy Moravy. Jsme přesvědčeni, a máme k tomu dobré důvody a nepřeberně důkazů, že neexistence samosprávy Moravy z nás činí nesvéprávnou upadající periferii České republiky či tzv. „Česka“ a daný stav nám a naší zemi škodí hospodářsky, společensky, kulturně, a nakonec i duchovně, potažmo národně, přičemž Morava a Moravané po ztrátě autonomní správy své země nemohou ze systémových důvodů plně naplnit svůj hospodářský, sociální, kulturní i duchovní potenciál. Historickou podstatou moravského hnutí je právě snaha o nějakou obnovu samosprávy Moravy, přičemž otázka moravské národnosti měla zpočátku těchto snah spíše podružný význam. Argumentovalo se především hospodářsky a sociálně, racionální státní správou a samosprávou a svébytností moravského společenství jako „svébytné větve českého národa“. Postupně však jak československý, a poté i český stát v době tzv. „pražského jara“ a v 90. letech minulého století odmítl veškeré vstřícné a věcné návrhy moravských zástupců. V rámci moravského hnutí vykrystalizoval názorový proud, že bez jednoznačné moravské národní identity nebude moravská autonomie, resp. státnost již nikdy obnovena. Dá se říci, že moravská národní identita v tomto pojetí plní jistou instrumentální funkci – je předpokládaným nástrojem k dosažení obnovy moravské státnosti. Jsou zde však i Moravané, kteří považují existenci moravského národa za zcela přirozenou a žádoucí hodnotu samu o sobě, bez jakékoliv dodatečné funkce. Dokonce i ta část moravského hnutí, která deklarativně rozhodně odmítá „nacionalismus“ a hlásí se k zemskému pojetí moravského společenství, prosazuje taktéž hlášení se k moravské národnosti a spolupracuje na kampaních propagujících moravskou národnost, zvláště při sčítáních lidu.

Také roku 2022, kdy si připomínáme významné výročí 1200 let od první písemné zmínky o Moravanech, tato polemika moravským hnutím probublávala. Nepřipomínáme si pouze toto velmi významné výročí, ale také kulaté výročí 80 let od jednoho z nejvýznamnějších odbojových činů v průběhu 2. světové války – Operace Anthropoid, atentátu na „třetího muže“ třetí říše a jednoho z architektů holocaustu Reinharda Heydricha. Pravděpodobně nejsem sám, kdo si po prozření, jak český stát, historiografie a české společenství vůbec manipuluje s historickými fakty, ověřuje původ různých významných osobností, vydávaných českým mainstreamem za osobnosti „české“. A tak již před lety jsem zjistil, že Operace Anthropoid má takříkajíc moravskou „matrici“, jež prokazuje, jak hluboko se Morava vtiskla nejen do našich dějin. Tragické závěrečné dějství této operace se odehrálo 18. června roku 1942 v Praze v pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje, tedy v chrámu moravských světců a patronů, kteří jsou konstitutivními historickými osobnostmi Velké Moravy a jejího kulturního dědictví. Hrdinové, kteří bojovali až do posledního náboje, který si nechali pro sebe, byli až na Slováka Gabčíka z Moravy. Tito bojovníci jsou každoročně posledních cca 30 let českým státem oslavováni jako zásadní čeští hrdinové, díky nimž bylo po válce Československo obnoveno. Taktéž duchovní pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje, kteří tyto bojovníky skryli a pomáhali jim, pocházeli všichni z Moravy. Dnes jsou pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku prohlášeni za svaté. Již před lety jsem si uvědomil sílu poselství této akce i pro Moravu a nutnost ve jménu budoucnosti Moravy a Moravanů vzít monopol českému státu na tyto naše hrdiny. Taktéž jsem si byl vědom, že tento pokus nepochybně vyvolá kontroverze a nevoli českých vlastenců, resp. i politiků, a českého státu. Ovšem takové kontroverze jsou možností, jak opět přivést pozornost veřejnosti k moravské otázce a k nespravedlnostem, jež se na ní český režim a stát už od roku 1918 dopouští. A ano, domnívám se, že československý stát byl ve skutečnosti český stát, proto se s ním právě Čechové většinově ztotožňují a pociťují po něm nostalgii, na rozdíl od mnohých Slováků či německojazyčné menšiny. Před pěti lety jsem se proto rozhodl, že jako zástupce Moravské národní obce, při příležitosti 75 let od posledního boje hrdinů v Praze při slavnostní tryzně připomenu původ těchto bojovníků. Na stránkách Moravské národní obce vyšla tato pozvánka:

PRAHA – Hold výsadkářům padlým v boji s nacistickými okupanty

Dne 18. června 1942 padli v boji proti mnohonásobné přesile příslušníků SS a gestapa v chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Praze českoslovenští výsadkáři z výsadků Anthropoid, Silver A, Out Distance, Bioscop a Tin. Byli mezi nimi i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří vykonali rozkaz k národní mstě – likvidaci zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha, jenž byl znám také pod přízviskem pražský kat, a který byl jedním z účastníků konference ve Wannsee, jež naplánovala „konečné řešení židovské otázky“, a byl tudíž jedním z architektů holocaustu.

Každoročně 18. června v 10 hodin je u kostela svatých Cyrila a Metoděje pořádán pietní akt připomínající tuto událost, přičemž letos si připomínáme 75. výročí. Této piety se zúčastní i zástupci Moravské národní obce, kteří připomenou široké veřejnosti nepříliš známý fakt, že všichni padlí bojovníci, až na Gabčíka ze Slovenska, pocházeli z Moravy. Do krypty, kde výsadkáři bojovali až do posledního náboje, který si nechali pro sebe, bude položen smuteční věnec ozdobený moravskými zemskými barvami a československou trikolórou s těmito nápisy na stuhách:

MORAVA DĚKUJE SVÝM SYNŮM

VĚNUJE MORAVSKÁ NÁRODNÍ OBEC

JOSEF BUBLÍK * 12. 2. 1920 Bánov – Morava

† 18. 6. 1942 Praha – Čechy

JOZEF GABČÍK * 8. 4. 1912 Poluvsie – Slovensko

† 18. 6. 1942 Praha – Čechy

JAN HRUBÝ * 4. 3. 1915 Kunovice – Morava

† 18. 6. 1942 Praha – Čechy

JAN KUBIŠ * 24. 6. 1913 Dolní Vilémovice – Morava

† 18. 6. 1942 Praha – Čechy

ADOLF OPÁLKA * 4. 1. 1915 Rešice – Morava

† 18. 6. 1942 Praha – Čechy

JAROSLAV ŠVARC * 11. 5. 1914 Velký Újezd – Morava

† 18. 6. 1942 Praha – Čechy

JOSEF VALČÍK * 2. 11. 1914 Smolina u Valašských Klobúk – Morava

† 18. 6. 1942 Praha – Čechy

PRAHA – Hold výsadkářům padlým v boji s nacistickými okupanty

Položení věnce v kryptě

Další fotodokumentaci můžete nalézt zde: https://crashbox.rajce.idnes.cz/Hold_Moravanum_padlym_v_boji_s_nacistickymi_okupanty/

V následujících týdnech, po zveřejnění fotodokumentace z této akce na moravských infokanálech, a v následujících letech při dalších výročích této události, se opakovaně objevovala diskuse mezi moravskými patrioty, zda je vhodné tyto bojovníky označovat za Moravany, když oficiálně bojovali za Československo, a navíc česká legenda praví, že na poslední výzvy nepřátel k vzdání se vykřikli: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“

Troufám si říci, že větší část diskutérů považovala za zcela přirozené se k těmto hrdinům hlásit, a naopak menšina to považovala za podružné až nevhodné.

V následujících letech ze strany moravských patriotů vznikaly infografiky užívané na sociálních sítích, které zvláště po uvedení skutečnosti, že zrádce parašutistů byl jediný skutečně Čech z Čech, vyvolávaly silné kontroverze u mnohých českých vlastenců i méně angažované veřejnosti, přičemž připomínka původu zrádce mezi Moravany byla označována za nevkusnou, nacionalistickou a bezohlednou vůči obětem Čechů.

Ovšem připomenutí historického faktu a role jednotlivých aktérů snad nelze automaticky považovat za útok vůči druhému národu, i když může být k tomuto zneužito. Na druhou stranu se zdá, že většina českých vlastenců nebývá ani tak popuzena připomenutím Karla Čurdy, jako spíše narušováním „jednoty“ českého národa, tedy připomenutím původu kteréhokoliv Moravana.

V roce 2022 vznikla i grafika připomínající svatořečené duchovní pravoslavné církve, kteří bojovníkům pomáhali, která je už otevřeně konfrontační vůči českému narativu.

Negativní stanoviska vůči pietě k těmto bojovníkům se mezi moravskými patrioty objevila i při diskusích, zda a jak si připomínat toto výročí. Domnívám se, že v jednom z výroků, které zazněly, je obsaženo jádro polemiky o pojetí moravské identity (resp. jakékoliv identity), a proto tento výrok, který reprezentuje oponenturu k připomínání operace Anthropoid, zde odcituji: „Myslím, že výročí 1200 let je pro nás mnohem zásadnější než likvidace Heydricha. Odbojáři prováděli akci jako Češi, resp. Čechoslováci. Neměli bychom si nalhávat, že to dělali přesvědčení Moravané.“ Ano, podobné argumenty k různým moravským rodákům opakovaně zaznívají. Ponechme stranou národní sebepojetí odbojářů, o kterém mnoho nevíme, nakonec byli vysláni k akci samozvanou zahraniční vládou v dané době de facto neexistujícího československého státu, ve kterém však oficiálně existovala pouze jedna státotvorná národnost – československá s jazykem československým. Posuďme, jak takové pojetí moravské národnosti může sloužit obnově a udržení moravské státnosti, svébytnosti a identity a zda je toto pojetí správné samo o sobě z mravního hlediska. Budu se snažit prokázat, že toto pojetí moravské identity je pro moravskou věc v zásadě sebezničující.

Morava má asi 4 miliony obyvatel, z nichž při pravidelném sčítání lidu se menší část v řádu statisíců z vlastní iniciativy hlásí k moravské národnosti. Tito lidé musejí mít zřejmě vyšší míru národního sebeuvědomění, protože český stát z pro něho pochopitelných důvodů Moravanům k volbě moravské národnosti rozhodně nenapovídá, spíše naopak. Respektive se vždy snažil věc stavět tak, že je to něco nepřirozeného – moravská národnost, přestože byla od roku 1991 vždy druhou nejčastější v rámci ČR, nebyla na rozdíl od jiných menších národností výslovně ve sčítacích formulářích uvedena. V posledních sčítáních pro jistotu však již nebyla uvedena žádná předepsaná národnost. Byly však pro změnu předepsány mateřské jazyky, takže „spor“ se přesunul do roviny jazykové, kdy si pro „změnu“ sčítaní občané o své vůli musí vypsat rodný jazyk moravský, na rozdíl od ostatních jazyků.

Pokud by se moravské hnutí a Moravané vůbec hlásili výhradně k osobnostem, u kterých je prokazatelně doloženo, že se za Moravany považovali a považují, pak výčet moravských osobností nebude příliš rozsáhlý. Namátkou Jan Amos Komenský, Karel starší ze Žerotína, Karel Kryl, Jan Skácel, Jiří Kuběna, Jan Trefulka, Boleslav Bárta, Magdalena Kožená a další. A když za „opravdové“ Moravany budeme uznávat pouze ty, kteří se kromě hlášení k moravské identitě také aktivně nějak za obnovu Moravy zasazují, tak se nám celý moravský národ a společenství scvrkne na nepříliš rozsáhlou skupinu aktivistů, pro mnohé neangažované občany v podstatě podivínů, mávajících neznámými vlajkami, pravidelně se potkávajících na promoravských akcích, které však dlouhodobě nemají výraznější vliv na moravskou veřejnost. Často se nám naši oponenti, zvláště z řad našich „úhlavních přátel“, tedy Čechů (říšským protektorem Heydrichem příznačně nazvaných „smějící se bestie“), posmívají, kdeže ti Moravané vlastně jsou, a za koho si osobujeme právo mluvit? A proto je nezbytné obrátit argumentaci a konzistentně dlouhodobě tvrdit, že každý, kdo se na historickém území Moravy narodí, je zcela přirozeně v první řadě Moravanem. Nechť si naši oponenti lámou hlavu dokazováním, že na Moravě nežijí Moravané, a my naopak považujme přirozenou existenci Moravanů na Moravě za axiom, o kterém už není třeba diskutovat. A pojďme i dále, stejně tak každý, kdo se na historickém území Moravy usadí a dlouhodobě žije, se tímto zcela přirozeně stává v první řadě Moravanem. A to bez ohledu na rodný jazyk či víru. Ostatně v rámci kampaně za přihlášení se k moravské národnosti se i několik známějších osobností, i původem z Čech, k moravské národnosti veřejně přihlásilo.¹ Téměř se zdá, jako by Morava doposud měla čarovnou moc vnímavé lidi měnit v Moravany, ať už pocházejí odkudkoliv.

Miroslav Zikmund – Moravan českého rodného jazyka narozený v Čechách se opakovaně vyjadřoval: „Jsem Plzeňák, rodem Čech, volbou Moravan.“²

Magdalena Kožená – Moravanka moravského rodného jazyka. V článku „Vyslankyně klasiky Magdalena Kožená“ je uvedeno: „Odkud jsem? Narodila jsem se v roce 1973 v Brně, přesněji v Brně-Maloměřicích, a přestože se oba moji rodiče narodili v Čechách, považuji se za čistokrevnou Moravanku.“³

Také mnoho rodáků z Moravy Moravany přirozeně také zůstávají i v zahraničí, a to i v dalších generacích. Např. v USA funguje krajanská společnost „United Moravian Societies“⁴, která se zabývá udržováním moravských tradic a folkloru mezi americkými Moravany. Jejich příznivci pořádají každoroční „Moravský den“ (Moravian Day), což je setkání Moravanů a oslava Moravy a její kultury. Samozřejmě nás nepřekvapí, že český stát je vydává za reprezentanty české lidové kultury, čemuž se na druhou stranu v oblasti lidové kultury nelze příliš divit, protože schopnost Čechů udržovat své tradice, zvyky a folklor je, nejen v porovnání s Moravany, poměrně nízká. Na druhou stranu je třeba uznat, že o co méně udržují své lidové tradice, o to více projevují státotvornou vůli k udržení české státnosti, a to i na úkor státnosti Moravy a Slezska, včetně snahy o naši úplnou asimilaci.

Je tedy třeba obrátit zhoubný trend, který se na Moravě prosadil v průběhu 19. století, kdy postupně začalo být na Moravě přirozenější být někým jiným než Moravanem, což vyústilo ve svých důsledcích ke zničení Moravy i Moravanů. Byl to český a německý nacionalismus, převzatý mnohými Moravany, který vedl prvně k rozdělení obyvatelstva Moravy a následně k její destrukci, přičemž Moravané obou jazyků kvůli této osudové chybě ztratili nakonec svou moravskou vlast. Německojazyční Moravané v důsledku tohoto procesu vlast ztratili zcela, byli vyhnáni a okradeni o své majetky, které budovali po generace. Moravskojazyční Moravané pak zcela ztratili vládu nad svou zemí, která byla důsledně zničena a rozkouskována v unitárním Moravě nepřátelském státě, a bez jakýchkoliv práv určovat svůj svébytný osud, se stali nakonec cizinci ve své zemi a periferií nového, do značné míry ahistorického a nespravedlivého státního útvaru jménem „Česko“, který Moravany jako svébytné národní společenství de facto oficiálně neuznává, potlačuje a zapírá.

Přenesme tíhu důkazů na naše oponenty jak v národních, tak i dalších otázkách, např. v hospodářské problematice. Pokud je po nás neustále žádáno, abychom prokázali, že neexistující samospráva Moravě a Moravanům škodí, obraťme tuto argumentaci, a nechť naši oponenti dokáží, že ztráta naší staleté autonomie Moravě a Moravanům neškodí, ale naopak prospívá. A bude to těžké dokazování, protože je zcela přirozené, a i pro prostý lid pochopitelné, že odevzdat kasu i s domem a vládu nad nimi sousedovi, zákonitě k prosperitě vlastního domu zpravidla nevede. A stejně tak není problém prokázat, že pražské – středočeské centrum relativně vůči Moravě násobně bohatne, zatímco z Moravy jako celku se stala chudnoucí periferie s ubývající populací.

České „impérium“

Podívejme se nyní, jak v těchto otázkách postupují jiní, tedy především naši západní sousedé, s nimiž aktuálně, aniž bychom si to kdy vybrali, sdílíme centralizovaný unitární stát vedený z jejich země, a dle jejichž národní koncepce jsme my Moravané a území Moravy nedílnou součástí České republiky – Česka, popř. rovnou Čech a samozřejmě českého národa vůbec. Zatímco my vedeme debaty, zda a ke komu z rodáků Moravy se hlásit, naši čeští „bratři“ si s takovými otázkami příliš hlavu nelámou a berou vše, co kde leží či kolem běží. To, že za Čechy jsou zcela rutinně prohlašováni všichni Moravané moravského jazyka, jako výše uvedení hrdinové, ale také velcí Moravané, kteří se výslovně a doložitelně považovali za Moravany, jako byl Jan Amos Komenský či Karel starší ze Žerotína, který se vůči Čechům dokonce velmi vyhraňoval, jsme si už tak nějak „zvykli“.

Jan Amos Komenský s přízviskem Moravus – Moravan moravské rodné řeči. Ve spisu Clamores Eliae z druhé poloviny šedesátých let 17. století, v jednom ze svých posledních děl v dedikaci píše: „Milé matce mé vlasti, zemi moravské, jeden z věrných synů jejich…“ Předmluvu ke spisu Unum necessarium z roku 1668 podepisuje jako J. A. Comenius Moravus.

Karel starší ze Žerotína – Moravan moravské rodné řeči narozený v Čechách. Takto se prorocky a dodnes platně ve svém díle sepsaném roku 1606 „Apologia neb Obrana ode mne Karla staršího z Žerotína ku panu Jiříkovi z Hodic“ vyjádřil o Češích: „Zdaliž oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdaliž oni nejsou, kteří nás opanovati a sobě podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království zůstávali? Nebo jakkoli se pěkně staví, jakkoli lahodná slova od sebe dávají, jakkoli mnohým a upřímným přátelstvím se zakazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoli mohou a příčiny dostanou, všude námi zadní kouty rádi vymetají.“ Karel starší ze Žerotína je uveden na fasádě Národního muzea mezi tzv. „Dvaasedmdesáti jmény české historie“ spolu s dalšími Moravany, jako jsou už uvedený Jan Amos Komenský či Ctibor Tovačovský z Cimburka.⁵

Ctibor Tovačovský z Cimburka – Moravan moravské rodné řeči.

Nicméně tato tendence prohlašování za Čechy v českém veřejném a mediálním prostoru jde dále a nabývá nových absurdních dimenzí. A tak např. při příležitosti 200 let od narození Gregora Johanna Mendela jsme se mohli z českých veřejnoprávních médií opět dozvědět, že tento světoznámý vědec, jehož mateřským jazykem byla němčina, rodák ze slezských Hynčic, v té době nazývaných Heinzendorf, ležících v podstatě na severovýchodní hranici Moravy, který studoval na Moravě v Lipníku nad Bečvou, dále ve Slezsku v Opavě a opět na Moravě v Olomouci, a který celý život působil na Moravě v Brně a sám se údajně pokládal za Moravana německé řeči, je „největší český vědec“.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11198660962-mendel-otec-genetiky/

Gregor Johann Mendel – Moravan německého rodného jazyka narozený na území Slezska.

V knize „Neznámí hrdinové – o české statečnosti“ autorů Adama Drdy a Mikuláše Kroupy vydané Českou televizí se můžeme seznámit s plejádou „českých“ hrdinů, mezi nimiž vyniká proslulý příběh dvou slovenských Židů Alfréda Wetzlera a Waltra Rosenberga, který se později nechal přejmenovat na Rudolfa Vrbu. Tito pánové byli prvními, kdo uprchl z Osvětimi, a zároveň podali svědectví o holocaustu světové veřejnosti.

Ostatně zdá se, že Česká televize je kromě škol další ústřední institucí, jejímž hlavních úkolem je výchova zvláště moravského obyvatelstva k češství a k uznání vlády Prahy nad Moravou a Slezskem. Historicky i dnes má však Československá a později Česká televize poněkud paradoxní pozici a roli. Při své činnosti musí proplouvat mezi Skyllou a Charybdou posilování národního češství, a na druhou stranu i jeho dnešního oslabování z bruselských a globalistických pozic a věrnosti USA, dříve z pozic komunistického internacionalismu východního bloku a věrnosti SSSR.

Také mnohé další národy a společenství hrají tuto hru na přivlastňování si osobností, nejlépe z dob, kdy „národní příslušnost“ nehrála příliš velkou roli zvláště v politických, uměleckých a vědeckých kruzích. A tak např. Polsko se chlubí také největším polským a zároveň světovým vědcem všech dob Mikulášem Koperníkem – vlastním jménem Niklas Koppernigk. U tohoto poddaného polského krále není jisté, zda hovořil polsky, jeho rodným jazykem byla němčina. Psal německy a latinsky, přičemž i polské království, stejně jako drtivá většina království a zemí v tehdejší Evropě, nelze považovat za „národní stát“ v dnešním slova smyslu, protože poddaní byli různých jazyků a někdy i náboženského vyznání. Za „národní stát“ v moderním slova smyslu je totiž zpravidla (zvláště v české koncepci) považován stát tvořený občany, kteří v ideálním případě ve své většině hovoří stejným státním jazykem, narodili se i rodičům, kteří tímto jazykem hovořili a považují se, a jsou i státem považováni, za členy „státního národa“. Někdy tato koncepce jde až tak daleko, že všichni členové „státního národa“ mají mít i do jisté míry podobnou fyzickou vizáž – např. za členy nejsou považováni lidé odlišných barev pleti od většiny členů „státního národa“ apod. Další příznačné příklady národního přisvojování osobností jsou např. Alexander Bell – toho si v anketách „o největší osobnost našeho národa“ nárokují Britové, Američané, Kanaďané a Skotové, či Nikola Tesla – jako svého ho oslavují Chorvati, Srbové, Černohorci, Jugoslávci, Rakušané, Američané a Kanaďané.

Tato hra se ovšem hraje i v opačném gardu, kdy záporné historické osobnosti si národy přehazují jako horký brambor. A tak Němci a Rakušané se občas dodnes přou, zda Hitler byl víc Němec či Rakušan, řeší se, zda Stalin byl víc Gruzínec či Rus a v dnešním kontextu událostí na Ukrajině, zda vrchní velitel invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR roku 1968 Leonid Brežněv byl Ukrajinec či Rus… Opět společným jmenovatelem těchto sporů je dávání národních jmenovatelů událostem a osobnostem, u kterých tyto charakteristiky v daném historickém kontextu nehrály velkou roli, a zneužívání tohoto v současných politických a národnostních konfliktech. Například u invaze vojsk Varšavské smlouvy nehrála velkou roli předpokládaná národnost aktérů, ale sdílená ideologie. Jednalo se o vnitřní konflikt mezi komunisty v rámci východního bloku, kdy tato invaze byla dílem části komunistických elit napříč východním blokem, včetně těch československých, které se velmi aktivně snažily své soudruhy z Moskvy, Berlína, Varšavy, Budapešti či Sofie přesvědčit, že je nutno vojensky zakročit proti „kontrarevolučním živlům“ v tehdejším Československu…

Byla nám ukradena naše země i naše osobnosti – vezměme si obé zpět!

Je zřejmě přirozené, že každý národ a společenství se snaží zahrnovat v pozitivním slova smyslu slavné osobnosti mezi své „lidi“ a naopak se zbavovat těch všeobecně zavrhovaných, je to cesta k sebepotvrzení a zvýšení vlastní váhy mezi ostatními, je to integrativní snaha o vlastní růst. Nicméně tato snaha by neměla skutečnosti překrucovat, neměla by lhát a manipulovat – to je naopak nejlepší cesta k oslabení daného (národního) společenství. Nehrajme tuto hru na přivlastňování či odmítání dle oportunistických kritérií. Pokrytectví a lhaní si do kapsy nakonec vede ke zhoubě. Je nutno si přiznat, že i mezi Moravany byly negativní historické postavy, a i k těm se hlásit, protože každé společenství a národ má i svou hanbu a ztracené syny…

František Palacký – Moravan moravské rodné řeči, který je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví a má přezdívku „Otec českého národa“.

Klement Gottwald – Moravan moravské rodné řeči, komunistický politik a čtvrtý prezident Československa.

A tak zatímco ostatní se leckdy klamavě snaží brát, kde se dá, my Moravané aspoň přestaňme diskutovat, zda se hlásit k moravským rodákům, bez ohledu na jejich osobní sebepojetí – zda snad se dotyční veřejně prohlašovali za Moravany. Byli bychom pravděpodobně velmi ojedinělým národem světa, který místo toho, aby se s ostatními dohadoval o příslušnost velkých osobností, by se jich naopak zbavoval s absurdním argumentem – sice se narodili na Moravě, ale za Moravana se jistě nepovažovali! Obdobou takové státní a národní naivity je snad jen výměna státních zásob zlata za skleněné korálky… Tedy cizí nechtějme, vlastní nedejme!

Sigmund Freud – Moravan německé rodné řeči, jehož rodiče byli židovské víry. Sám byl ateista, který se snad národnostně považoval za Žida. Psycholog a neurolog, zakladatel psychoanalýzy.

Leoš Janáček – Moravan moravské rodné řeči. Skladatel, který zvěčnil moravskou lidovou hudbu v mistrovských dílech klasické hudby.

Edmund Husserl – Moravan německé rodné řeči, filozof, zakladatel fenomenologie.

Ernst Mach – Moravan německého rodného jazyka, teoretický fyzik, filozof, pedagog.

Tomáš Garrigue Masaryk – Moravan pravděpodobně německé rodné řeči. Sám se vyjádřil, že jeho matka uměla lépe německy než česky. Jeho oficiální otec Jozef Maszárik byl Slovák, přičemž o jeho skutečném otci se dodnes spekuluje. Ještě před založením Československa roku 1907 napsal: „… moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“ Bohužel dnes lze pouze konstatovat, že založením Československa nabral vývoj přesně opačný směr. Morava dnes nejenže politicky neexistuje a neužívá „rozsáhlé autonomie“, nýbrž je územně roztrhána, přičemž Moravané nejsou státem, ve kterém žijí, de facto uznáváni.

Terezie Masaryková, rozená Kropáčková – matka Tomáše Masaryka – Moravanka německé rodné řeči.

Dana a Emil Zátopkovi – Moravané moravského rodného jazyka – sportovci a zlatí olympionici. Roku 1968 se veřejně hlásili k moravské národnosti a vyslovovali se pro obnovu moravské samosprávy v rámci ČSSR.

Karel Kryl – Moravan moravské rodné řeči, který pravil: „Když chci svou národnost, svou moravskou národnost, ještě nemusím být zločincem. Chci být jen Moravanem.“

Iva Bittová – Moravanka moravského a zřejmě i romského rodného jazyka.

Petr Fiala – Moravan moravské rodné řeči – současný premiér České republiky v době, kdy ještě nenosil falešné brýle.

Boleslav Polívka – Moravan moravské rodné řeči – herec.

Moravané na Moravě jako projev nejvyšší humanity a etiky

A zda je vymezení Moravanů pouze na uvědomělé Moravany správné samo o sobě z mravního hlediska? Položme si otázku, máme vůbec etické právo z moravské komunity, tedy z moravského národa, vyčleňovat všechny Moravany – obyvatele Moravy, pro které toto není žádné téma? Máme právo jim tímto implicitně upírat jejich zemi a členství v moravské pospolitosti, tak jak to učinily nacionalismy 19. a 20. století se všemi tragickými důsledky? Budeme postupovat snad stejně jako nacionalisté všech dob, v případě Moravy se jedná především o české a německé nacionalisty, a pro bláhovou představu „čistého“, jednotného a uvědomělého národa, která není a nikdy nemůže být realizovatelná, vykopeme hluboké příkopy mezi lidmi naší země a budeme je sortovat na „pravé“ a „nepravé“ Moravany? A budeme tímto navíc podkopávat samotný moravský národ a snižovat naděje na obnovu autonomie jeho země? Proto odpověď je zjevná. Ne, my nemůžeme nikomu z obyvatel Moravy, bez ohledu na jeho subjektivní identifikaci, upřít právo na jeho zemi, a také nikomu nemůžeme upřít „členství“ v moravském národě. Je tedy projevem nejvyšší humanity a lásky k bližnímu svému všechny obyvatele Moravy zcela přirozeně považovat za Moravany. A bohužel Moravany jsou i ti, kteří se vůči Moravě postavili a staví jako někteří z výše zmíněných členů pragocentrického, českého politického kartelu. Každé společenství má bohužel i své ztracené syny a dcery…

Proto, když dojde na téma moravské národnosti, pohlédněme klidně do očí našim přátelům, kolegům, příbuzným, sousedům, spoluobčanům či i oponentům, a v klidu, sebevědomě a láskyplně jim sdělme: „Je možné, že se třeba považuješ za někoho jiného než Moravana, ale přesto jsi vždy především Moravanem, jsi náš a patříš mezi nás, protože ses na Moravě narodil, žiješ na ní a podílíš se na jejím životě. A my Moravané zde doložitelně existujeme už dobrých 1200 let. Jsme solí této země, obýváme a kultivujeme tuto naši vlast – Moravu, na níž vždy bylo, je a bude přirozené být především Moravanem.“

Na Moravě se rodí a žijí Moravané, tak přirozené a jednoduché to je, dámy a pánové.

Ondřej Hetmánek

Autor je členem předsednictva strany Moravané a řadovým členem Moravské národní obce.