16. února 1991 vydala Moravská národní strana “Prohlášení k současné situaci v otázkách samosprávného rovnoprávného postavení Moravy. Oficiálně se přihlásila k možnosti řešit postavení Moravy nezávisle na Čechách. Morava by měla být podle “Prohlášení” považována za státotvorný subjekt v rámci Československé republiky, která by se stala spolkovým státem. Myšlenky, uvedené v “Prohlášení” byly následně rozpracovány do “Tezí Ústavy Moravskoslezské republiky”. Podle “Tezí” jsou Moravané samosprávným státotvorným národem, Mělo by tedy být upraveno státní zřízení Moravy a Slezska. Moravskoslezská reprezentace by následně zahájila s dalšími státoprávnými národy Československa rozhovory o uzavření státních smluv, které by Československo přeměnily na konfederativní stát, tvořený třemi republikami: Slovenskou, Moravskoslezskou a Českou. Teze zveřejnila Moravská národní strana 17. března 1991.

V březnu 1991 se začaly množit výzvy k zahájení občanské neposlušnosti moravského obyvatelstva. Reálnou se jevila možnost zastavení provozu železničních souprav na území celé Moravy po určitou dobu nebo zablokování dálnice mezi Brnem a Prahou.

3. března 1991 se uskutečnilo Sčítání lidu, domů a bytů (SLDB). K moravské národnosti se přihlásilo 1 362 313 lidí, ke slezské národnosti 44 000 lidí. V rámci historických zemských hranic to představovalo 39,6 % obyvatel Moravy a 4,3 % obyvatel Slezska. V rámci celé České republiky se jednalo o 13, 22 % občanů moravské a 0,43 % slezské národnosti.

9. března se uskutečnil Kulatý stůl politických stran, politických hnutí a společenských organizací Slovenska, Moravy a Slezska v Bratislavě. Bylo vydáno prohlášení, ve kterém se mimo jiné uvádí, že “Slováci, Moravané a Slezané, stejně jako Češi, mají právo samostatně rozhodnout o svém způsobu začlenění v novém státoprávním uspořádání republiky. Moderní moravský národ je konstituovaný a má právo sám určit své postavení ve státě. Toto postavení má právo koncipovat buď na principu národním nebo na principu občanské samosprávy při respektování práv národů, národností a etnik.”

11. března se setkala se zástupci Moravského kulatého stolu (šesti zvolenými delegáty z celkem 26 promoravských subjektů a politických stran, které tehdy začaly u Kulatého stolu spolupracovat) v prostorách brněnské Nové radnice předsedkyně České národní rady Dagmar Burešová. Označila návrhy na trojdílnou Československou federaci, respektive konfederaci, za nereálné. Důvodem neměl být postoj Čechů, ale údajný odpor Slováků proti takovému návrhu. Jednání byl přítomen také ministr české vlády Jaroslav Šabata. Občanské fórum vyslalo na jednání pouze dva pozorovatele.

Tisk na Moravě a v Čechách zesílil současně důraz na zpravodajství o rozhodném odmítání trojfederace ze strany Slováků a na výstrahy projevů nacionalismu na Moravě a ve Slezsku. Téměř zapadlo prohlášení premiéra slovenské vlády : “Souhlasíme s Moravany, aby postupovali tak, jak uznají za vhodné, aby dosáhli svých práv, která si ovšem nemusí vydobývat na Slovácích. My jim v ničem nepřekážíme. ……. V případě, že dojde k trojfederaci budeme mít své vlastní stanovisko k vrcholným orgánům. Jaké, to jsme ještě nikomu neřekli, čekáme až dozraje Morava a Slezsko. 4. března jsme byli v Praze na Vikárce ujištěni panem Pithartem, že postavení Moravy a Slezska bude řešeno v rámci České republiky, což je odhad, který se mi nejeví jako úplně správný.”

12. března 1991 přijal prezident Václav Havel k rozhovorům moravské poslance na pražském hradě. Brněnský deník Rovnost zveřejnil informaci, podle které prezident vyčetl Moravanům, že jsou mezi nimi “staré struktury”. Vskutku pádný důvod ke zpochybnění reprezentace moravských poslanců od člověka, obklopeného bývalými komunistickými funkcionáři.

Během jednoho týdne vychrlili nezávislé Lidové noviny celou řadu urážek Moravanů ve smyslu Havlova prohlášení. “Stará struktura” byla oblíbeným označením pro ty, kteří měli jakékoliv výhrady k metodám zavádění demokracie podle představ nových vládců. Ironicky laděné články vyčítali občanům na Moravě a ve Slezsku přílišnou spolupráci s totalitní mocí třeba vypočítáváním pracovních rekordů, kterých bylo při vyhlašování závazků k různým výročím za minulého režimu dosaženo moravskými dělníky (především horníky) a zemědělci. Bylo naznačováno, že “staré struktury” se nechtějí vzdát svých pozic a proto načasovaly demonstrace a nepokoje na Moravě právě na tyto chvíle budování demokracie. Moravané jsou na rozdíl od Čechů příliš družní, a to není dobré, protože družnost sloužila komunistům jako zástěrka při prosazování jejich cílů. Proto Moravané zdůrazňují a setrvávají například v oblibě vína, slivovice a klobásků. Nejsou totiž schopni pochopit širší souvislosti hospodářské reformy, dodržování lidských práv, svobody a nutnost vstoupit do Evropy. Najednou žádají samosprávu a odmítají počkat, až co uzná Praha za vhodnější. Snad nejodpornější bylo konstatování, že Praha přitáhla v posledních letech spoustu parazitů, kteří získávají v hlavním městě zaměstnání a byty na úkor Pražanů.

Snahy o pacifikaci moravského hnutí sílily i na půdě vládních institucí. Pokračovalo vyšetřování údajné spolupráce předsedy Hnutí samosprávné demokracie docenta Boleslava Bárty se Státní bezpečností, kterou potvrdila také parlamentem vytvořená komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu 1989. Část poslanců, zvolených za HSD – SMS jej vyzvala k rezignaci. Spory vyústily ve vznik dvou poslaneckých klubů HSD – SMS ve Federálním shromáždění: 19. 3. 1991 byl ustaven poslanecký klub HSD – SMS I. se sedmi členy a předsedou Zdeňkem Vysloužilem. 20. 3. pak poslanecký klub HSD – SMS II. vedený Ladislavem Žáčkem. Obdobná snaha byla i v poslaneckém klubu České národní rady, k uskutečnění rozpadu na dva kluby ale nedošlo.

Ve středu 17. dubna se uskutečnily další demonstrace na podporu práva občanů rozhodovat o svých věcech. Za právo na samosprávu Moravy a Slezska a za dobrou životní úroveň pro všechny obyvatele Československé republiky se demonstrovalo v Brně na Náměstí svobody při účasti předsedy Hnutí doc. Boleslava Bárty a předsedy zemského výboru Československé strany socialistické Ing. Jiřího Drápely. V Ostravě na Masarykově náměstí se demonstrace zúčastnil poslanec Federálního shromáždění JUDr. Václav Tomis a tajemník HSD – SMS Ing. Zdeněk Tichý. Účast byla oproti dřívějším shromážděním znatelně nižší. Rozpory uvnitř Hnutí a sílící protimoravské aktivity se projevily nejvíce v Olomouci, kde původně svolaná akce byla odvolána. Údajně z důvodu neúčasti zaneprázdněných poslanců z Federálního shromáždění. Zrušení akce však nebylo v předstihu oznámeno a účastníci, kteří dorazili do Olomouce z okolních měst zůstali bez informací. Plakáty, zvoucí k účasti na demonstraci byly přelepovány letáky s demagogickými hesly, označujícími působení Bártova Hnutí za “klín, vrážený mezi čechy a moraváky” (ne, to není chyba v pravopisu, takto byly názvy obou národů s malými začátečními písmeny opravdu natisknuty).

29. dubna 1991 zorganizovalo Hnutí “Pochod Moravanů” Prahou za účasti docenta Bárty. Z různých míst Moravy se vypravovaly autobusy. Mezi účastníky bylo také pět krojovaných hudebních souborů. V budově České národní rady předala předsedkyni ČNR D. Burešové delegace Moravanů stanovisko HSD – SMS k řešení státoprávního uspořádání republiky. Pochod Prahou byl zakončen na Václavském náměstí, kde u sochy svatého Václava Moravané položili tolik kytic v moravských barvách, kolik bylo na Moravě a ve Slezsku okresů, včetně těch, které totalitní administrativa přikázala připojit k českému území.

Tlak proti moravským iniciativám byl stupňován i na parlamentní scéně. Při projednávání zprávy, předložené lustrační komisí bylo poukazováno například na fakt, že takzvaným agentům – spolupracovníkům Státní bezpečnosti nebylo umožněno se hájit tak, jak stanoví platný právní řád. Nebyly také vzaty v úvahu důkazy o nevině nařčených. Poslanec Miloš Zeman například vystoupil v parlamentě s oznámením, že dva řídící důstojníci bývalé Státní bezpečnosti byli zproštěni pozitivní lustrace po té, co změnili výpověď. Presumpce neviny stanoví, že do doby, než je podezřelému nezvratně prokázána vina a rozsudek soudu nabude platnosti, nesmí se uvádět jako vinný. Lustrační komise však doporučila poslancům Bártovi a Tomisovi, aby rezignovali na poslanecké mandáty, protože je sice neobviňuje, ale záznam v registru svazků StB je k odstoupení dostatečným argumentem.

10. 12. 1970 prohlásil na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa vedoucí tajemník krajského výboru KSČ Karel Neubert jmenovitě na adresu Boleslava Bárty (otisklo Rudé Právo 12. 12. 1970): “Exponenti pravicových a antisocialistických sil chtěli vybudovat až milionovou organizaci, takzvanou Společnost pro Moravu a Slezsko. …… Jejich cílem bylo vybudovat takovou mohutnou nátlakovou skupinu, která měla izolovat vliv strany a státních orgánů a být podle nich představitelem všeho moravského lidu.”

Parafráze projevu soudruha Neuberta by mohla znít: “Exponenti sil, které uvěřili v demokratický proces, vybudovali mnohatisícovou organizaci, tak zvané Hnutí samosprávné demokracie – Společnost pro Moravu a Slezsko …… Jejich cílem je vybudovat takovou mohutnou nátlakovou skupinu, která by umožnila izolovat vliv státních orgánů na právo občanů rozhodnout o svém postavení ve státě a být představitelem moravského lidu.”

22. 3. 1991 přednesl tajemník HSD – SMS Aleš Kladivo ve Federálním shromáždění příspěvek, v němž uvedl doslova: “(Boleslav Bárta) měl a má své nepřátele pro vždy nekompromisní a přímé postoje a neschopnost ohýbat hřbet. To platí i pro dnešní dobu, kdy stojí v čele Hnutí za samosprávnou demokracii. V podzimním období jsem nechtě vyslechl zde v parlamentě krátkou úvahu: “Když zlikvidujeme Bártu, zlikvidujeme snahy o moravskou samosprávu.” Těch útoků a napadání bylo již tolik, že jsem přesvědčen o pravdivosti této sentence. To, že průkazný dokument svědčící o nevině poslance Bárty, nebyl lustrační komisí vůbec vzat v potaz, mě v tom jen utvrzuje. Potvrzuje se tu jeden z citátů La Rochefoucaulda, odrážející jeho názor: „Zlo, které pášeme, nepůsobí nám tolik pronásledování a nenávisti, jako naše vlastnosti dobré.”

Boleslavu Bártovi zbýval měsíc života…

Milan Trnka