Neštovice dostihly mladého Mozarta až v Olomouci
O pobytu mladého Wolfganga Amadea Mozarta v Praze a Brně se toho již napsalo poměrně dost, i to, jak velký ohlas vzbudil jedenáctiletý Mozart se svou šestnáctiletou sestrou Nannerl svým hráčským uměním. Méně je již znám pobyt celé rodiny v Olomouci a ještě méně dopisy, které psal otec malého Wolfganga do Salcburku o smrtelném viru, který tehdy kosil lidi silou nebývalou. Pojďme tedy prostřednictvím oněch dopisů ve stopách Leopolda Mozarta, jeho ženy Marie Anny a jejich dvou dětí, které zbyly z původních sedmi.
Nacházíme se ve Vídni roku 1767. Od poloviny září zde zhruba měsíc bydlí Mozartovi i se sluhou Bernhardem u zlatníka Gottfrieda Johanna Schmaleckera ve druhém patře domu „Gariboldi-Haus“ poblíž katedrály sv. Štěpána. Název domu souvisí s jeho někdejší majitelkou Christinou Eleonorou von Gariboldi a v současnosti se v těchto místech nachází hotel Zur Kaiserin Elisabeth. Vídeň v tu dobu bojuje dnem i nocí s neštovicemi. Když je na vídeňském soupisu zemřelých uvedeno deset dětí, z nichž devět umírá na neštovice, tak Leopolda Mozarta napadá odvézt rodinu do Brna. Odjíždějí 23. října a zanedlouho jsou již ubytovaní u zemského hejtmana hraběte Schrattenbacha a hraběnky von Herberstein. Právě zde se začíná domlouvat brněnský koncert mladého Wolfganga a sestry Nannerl, ale Leopold se rozhodne jet až do Olomouce. V dopisu salzburskému obchodníkovi Lorenzi Hagenauerovi, u kterého rodina v letech 1747 až 1773 bydlí, píše: „…byl jsem rozhodnut hned po smrti princezny nevěsty odebrat se na Moravu, jen co by ve Vídni pominul první smutek; sami by nás nenechali odjet, poněvadž Jeho Veličenstvo císař tak často o nás hovořil, že nebylo jisto, kdy ho napadne nás povolat. Jakmile ale se pocítila zle arcivévodkyně Alžběta, nedal jsem se více ničím zadržet, abych mohl svého Wolfíčka odvézt z neštovicemi zcela zamořené Vídně na jiný vzduch.“Jak vidno, smrt si vybírá svoji krutou daň i v nejvyšších kruzích. Ale k Mozartovým. O tři dny později míří z Brna do Olomouce se zastávkou ve Vyškově a večer se nacházejí u děkana Podstatského v Hauenschildově paláci na Dolním náměstí. V domě se nachází hostinec U černého orla a Leopold se svěřuje: „ museli jsme se ubytovat ve špatném, vlhkém pokoji, protože těch několik málo lepších bylo obsazeno. Požádali jsme tedy, aby nám trochu zatopili, ale další mrzutost: kamna kouřila, že jsme málem oslepli. Asi v deset hodin si Wolfíček naříkal na oči, ale zjistil jsem, že má horkou hlavu, horké a velice červené tváře, zato měl ruce studené jako led. Puls rovněž nebyl náležitý, dali jsme mu tedy trochu černého prášku a uložili jsme ho ke spánku. Během noci byl poněkud neklidný a suchá horkost setrvala až do rána. Dali nám dva lepší pokoje, zabalili jsme Wolfíčka do kožichů a putovali s ním tedy do jiného pokoje. Horečka stoupala, navečer začal blouznit a tak to bylo po celou noc až do rána. Po kostele jsem šel k Jeho Excelenci hraběti Podstatskému, jenž mě přijal s velkou přízní, a když jsem mu sdělil, že můj malý onemocněl a že se obávám, aby snad nedostal neštovice, tak mi řekl, že nás vezme k sobě, jelikož on se neštovic vůbec nebojí“. Leopold váhá, jestli svého Wolfíčka nechat převézt na děkanství, protože se ještě nevytvořila vyrážka. Balí ho proto opět do kožichů a vyčkává lékaře. Ten mu převoz doporučuje. Dne 30. října na Wolfgangův svátek neštovice naplno vyráží a v tento den i ty následující bere černý prášek ( kořen pivoňky vykopaný za ubývajícího měsíce, jmelí, slonovinu, preparované losí kopyto, kostní popel, pálený jelení roh z hrotů paroží, perly a bílé korály a po upráškování přidaných 20 lístků čistého zlata ), antimonit, žlutý jantar, myrhu a užívá čaj z chrastavce. Po čase se stav Wolfganga zlepšuje, což Leopold kvituje s povděkem: „ … jenom byl velice plný a protože neuvěřitelně otekl, ztloustl mu nos, a když se pozoroval v zrcadle, tak řekl: Teď vypadám stejně jako Mayrl !, myslel pana muzikuse Mayra. Od včerejška neštovice tu a tam odpadávají a všechny otekliny se už před dvěma dny ztratily. Vidíte nyní, že moje životní heslo je pravdivé: In te, Domine, speravi, non confundar in aeternum ( Hospodine, utíkám se k tobě, kéž nejsem na věky zahanben )
Když už nejhorší pominulo, Leopold Mozart píše i jiné postřehy: „ …bylo zde nařízeno konat pobožnosti po celé Moravě kvůli červům a myším, vyskytujícím se během jednoho měsíce či dvou v takovém množství, že sežrali veškerou úrodu na polích a ve stodolách. Nadto se také v některých okolních oblastech a zvláště ve Slezsku vyskytuje pád dobytka. Co se prvního týká, doufá se, že při dostavivším se chladnu ta havěť vymizí. Doposud jsem z Olomouce nepoznal nic jiného nežli náměstí, lidmi nepříliš naplněného. Tak jsem byl zde potud jako arestant a moje procházky se odbývaly hlavně po Hradiské cestě a kolem fortifikací, které jsem do té míry, jak je to dovoleno, důkladně prohlížel a neslýchaně se na nich pracuje“. V Olomouci Leopold zhlíží i divadelní hru a zaznamenává: „ …byl jsem tam a kanovníci, generálové et cetera, jakož i Moje Výsost, obsadili parterre noble a ještě se dělalo ten nejvážnější obličej za svých deset krejcarů a pohlíželo se velmi opovržlivě na diváky po sedmi krejcarech, dokud hanswurst ( postava salcburského sedláka ), nejlepší persona a k tomu principál, nepověděl naplno správný, řízný, srozumitelný a rozmarný šplecht, což pohnulo ty filozofické obličeje k příjemnému úsměvu“.Na pobyt v Olomouci vzpomíná po letech i Wolfgangova sestra Nannerl a v roku 1880 v lipském Allgemeine musikalische Zeitung vychází toto: „ ...v Olomouci dostal můj bratr neštovice a onemocněl tak, že devět dní nic neviděl a několik týdnů po svém uzdravení si musel šetřit oči. Byla mu dlouhá chvíle a hledal proto rozptýlení. Dvorní kaplan tamějšího biskupa pan Hay, pozdější biskup královéhradecký, nás denně navštěvoval. Byl velmi obratný v kouzlech s kartami a bratr se je od něho s velikou zručností naučil. Také nás navštěvoval místní šermířský mistr a ten musel bratra učit šermovat“.
Na závěr nutno dodat, že šestá symfonie F dur mladého Mozarta vznikla právě v Olomouci a pro dcerku zdejšího lékaře Josepha Wolffa jménem Jenovéfa složil Wolfgang ještě árii, která ale zmizela kdesi v prachu dějin. Dne 23. prosince 1767 Mozartovi odjeli z Olomouce do Brna.