Jen málokterá rodina se může pochlubit podnikatelským vzestupem jako rodina bratří Kleinů. Dnes jsou již takřka zapomenuti, ale v 19. století patřil jejich podnik mezi největší v Rakousko–uherské monarchii. Vlastnili koncern Sobotínsko–štěpánovské železárny a strojírny a podíleli se na stavbě prakticky všech hlavních železničních tratí Moravy. Přitom začínali prakticky z ničeho. Rodina Kleinů pocházela z Kociánova, což je dnes součást obce Loučná nad Desnou, nedaleko Šumperka. Jednalo se o německy mluvící Moravany, kteří měli v naší zemi hluboké kořeny. Na přelomu 18. a 19. století byl Johann Klein jen malý obchodník a nic nenasvědčovalo tomu, že by on, nebo jeho potomci mohli pomýšlet na vyšší společenský vzestup. Ale neobyčejně činorodý duch Franze Kleina, jenž se narodil jako třetí, znamenal cestu proti předpokladům. Franz se vyučil jako zahradník v Lednici na panství Lichtenštejnů. Již tam projevoval kreativitu a na úpravu zámeckých zahrad si později přizval i své starší bratry. Následovaly další práce ve Veselí nad Moravou, Brně a okolí, kde se bratři soustředili na úpravu parků, vodních toků a rybníků. První státní zakázku získali jako stavbu silnice z Uherského Hradiště do Starého Města. Práce dopadla výborně a rodina si připsala první větší kapitál. Se sebevědomím a najmutím odborných person se pak pustili do soutěží   zakázek na stavbu železničních tratí. Monarchie tehdy zvýhodňovala menší podniky, aby svoji podporu rovnoměrně rozložila a nevznikaly monopolní firmy. To Kleinům pomohlo získat významný podíl na stavbě tratí z Vídně do Haliče s odbočkou do Brna a později pak i na Olomoucko – pražské dráze. S tím přišel nápad, aby si materiál na stavbu tratí obstarávali sami. Proto od hraběte Mitrovského koupili roku 1844 panství Wiesenberg (Loučná) ke kterému patřily i železárny. Ty vzápětí rozšířili o podnik v Sobotíně a Štěpánově na Olomoucku a vznikl subjekt s názvem Zöptauer und Stefanauer Bergbau und Eisenhütten (Sobotínsko – štěpánovské železárny a strojírny). Franz Klein a po něm i další bratři dosáhli za zásluhy povýšení do šlechtického stavu, čemuž i podřizovali životní styl. Se zámků v Loučné i v Sobotíně vytvořili reprezentativní sídla včetně okrasných parků s litinovými sochami. Podnikatelský vzestup však stál jen na aktivitě a kreativitě první generace. Následující se většinou spokojily se zajištěným standardem a do rodinného podniku neinvestovali potřebné prostředky, ani úsilí. V nemilosrdném konkurenčním boji tak celý podnik očekával postupný úpadek. Po roce 1945 pak členové rodiny museli Moravu opustit na základě dekretů prezidenta republiky (tzv. Benešovy dekrety).

Jaroslav Svozil