Stoletá hedvábná historie Šumperka končí
Už jen do konce roku bude v provozu poslední šumperská továrna Hedva upomínající na věhlasnou hedvábnickou historii ve městě. Koncem 19. století zde vzniklo hned devět fabrik zaměřujících se na výrobu přírodního i syntetického hedvábí a Šumperk se díky tomu stal evropským centrem v hedvábnictví. Šumperská továrna Hedva pamatuje doby, kdy bylo město věhlasným evropským hedvábnickým centrem. Poslední z devíti fabrik na výrobu a zpracování hedvábí ale na konci roku zavře. V šumperské pobočce Hedvy Moravská Třebová zaměřující se na šicí nitě dnes už výroba jen dobíhá. Z dvaceti zaměstnanců ve firmě Hedva Nitě nyní pracuje jen polovina a v prosinci výroba skončí úplně.
„Je to rozhodnutí představenstva,“ sdělil pouze ředitel společnosti Hedva Nitě Petr Mrázek. Nevyužitý areál od příštího roku firma pronajme. Udělá tak tečku za více než stoletou šumperskou hedvábnickou tradicí.
Hedvábnictví se do Šumperka dostalo především díky movitým vídeňským podnikatelům, kteří sem ve druhé polovině 19. století přesouvali své podniky z Vídně. Do té doby byl Šumperk známý jako centrum textilu, ale pouze v oblasti lnářské či bavlnářské výroby. Vídeňští podnikatelé využili dlouhou tradici textilní výroby a mnoha zkušených dělníků i odborníků a chytili se příležitosti. V Šumperku postupně vzniklo neuvěřitelných devět továren zaměřujících se na zpracování hedvábí.
Jako vůbec první začala s výrobou hedvábného zboží firma Trebitsch. Z pronajatých prostor brzy povýšila a v roce 1874 si postavila vlastní továrnu v dnešní Lautnerově ulici. Protože se jí dařilo, postupně několikrát rozšiřovala provozy. Trebitsch se proslavila šatovkami a podšívkovými tkaninami z přírodního i umělého hedvábí, ve velkém používala kepr. Za druhé světové války ovšem továrna posloužila zbrojnímu průmyslu, nacisté zde v roce 1943 začali vyrábět hřídele do leteckých motorů. Po válce se podařilo textilní výrobu obnovit, znárodnění však přineslo několik reorganizací a v roce 1958 se továrna stala součástí národního podniku Hedva Moravská Třebová. Výroba v šumperském podniku skončila v roce 1998.
Mezi velká jména šumperské hedvábné historie patří třeba také vídeňský obchodník Franz Bujatti, který založil jednu z prvních továren na hedvábí v roce 1862 v dnešní ulici 8. května a ta pak fungovala až do roku 1938.
Další továrnu si zde otevřel i jiný Vídeňák Kaspar Enzinger v roce 1884 v dnešní Šumavské ulici. Později do firmy majetkově vstoupil Fridrich Karl Déri, rovněž úspěšný vídeňský podnikatel. Podnik se proslavil výrobou žádaných hedvábných šatovek a šátků z přírodního hedvábí. Dalšímu majiteli Hermannu Schefterovi se podařilo udržet výrobu za obou světových válek – během druhé světové zde vznikaly padákové tkaniny. Podobně jako továrna firmy Trebitsch se pak také tento podnik po letech reorganizací po znárodnění stal jedním z provozů Hedvy Moravská Třebová.
A hedvábnictví se věnoval i podnik v dnešní Lidické ulici, který v roce 1880 postavila firma Schmieder&Co. Její výrobky byly oblíbené především v balkánských státech a v Turecku. Továrna však v roce 1926 zkrachovala. Nový majitel výrobu sice obnovil, ale jen do roku 1935, kdy definitivně skončila.
Ani to však ještě nebyla poslední šumperská fabrika na zpracování hedvábí. V roce 1882 byla dokončena v Lidické ulici továrna firmy Felix Reiterer‘s Sőhne. Na tehdejší dobu to byl velký závod, který se mohl pochlubit čtyřmi stovkami nejnovějších textilních stavů. V roce 1939 zde ovšem výroba skončila a budovy převzal telegrafní úřad.
V Anglické ulici pak fungovala od konce 19. století pobočka firmy patřící továrníkovi z Vídně Hermannu Schimetshkovi. Později ale noví majitelé převedli výrobu na lnářskou a poté se zaměřili na damašek.
Prostor pro podnikání v Uničovské ulici využila pro hedvábnickou výrobu i firma Maximilian Friedmann & Gebrüder Schiel. Zakladatelé, rod Schielů, pocházel z Moravské Třebové, později se s nimi spojil svitavský textilník Friedmann. Firma pořád rostla a vedle Šumperka postavila další továrny v Rakousku a Maďarsku a stala se největším výrobcem hedvábnického zboží v celém Rakousko-Uhersku. Textilní výroba zde skončila v roce 1952, kdy budova začala sloužit těžkému průmyslu, konkrétně vznikajícímu Závodu 1. pětiletky, nynějšímu Prametu.
Zboží z hedvábí vyráběla i firma Pohl a Giani v Zábřežské ulici. Ta se ale později zaměřila na nábytek a dekorační látky. Stejný sortiment si udržela i po znárodnění, zanikla v roce 2006.
Závod dnešní Hedvy, kde už nyní jen „dožívá“ výroba nití, začínal vznikat v roce 1900 rovněž v Zábřežské ulici. Největšího rozvoje se však dočkal až po roce 1910, kdy sem přesídlila firma Vinciguerra, kterou vlastnili dva bratři – podnikatelé stejného příjmení z Vídně. Později se továrna zaměřila na výrobu šicích nití, která jako jediná hedvábnická výroba přežila v Šumperku až do současnosti, byť jen ve velmi malém rozsahu. Základním výrobním programem po roce 1945 se stalo celkové zušlechťování umělohedvábných a pravohedvábných přízí a dále výroba efektních přízí nejen pro další zpracování, ale i pro přímý prodej. Důležitým sortimentem byly syntetické nitě. Součástí Hedvy se pak v roce 1958 stala textilní továrna stejně jako některé další podniky v Šumperku.