Furt ve střehu

Oficiálně se u nás stále propaguje jen český národ, vše se stále pojmenovává jako české, i když se jedná o něco, co je bytostně moravské a čemu až do nedávna nikomu ani nenapadlo dávat přídomek „české“. Celou republiky označují i mnozí moderátoři celostátních médií jako Čechy a veřejnoprávní média nejsou výjimkou!  Copak už u nás neplatí ani ústava?  Vždyť je v ní je napsáno  „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku …“ ! Kde co se jmenuje „české národní“ ačkoli je to státní – to už nejsme ani občanská společnost ? To je denní chleba Moravanů. Dávka, kterou Moravany den co den naštvávají Češi z Čech a je spravedlivé říci, že to dělají i někteří nevzdělaní nebo servilní obyvatelé Moravy.

Čeho je to důsledek víme. Trvalého slabšího či silnějšího asimilačního tlaku na Moravu a Moravany už od poloviny 19. století, kdy s tím začali Češi z Prahy a okolí, kteří se úporně snažili české obrození vyvážet i na Moravu, kde se v té době ještě všichni považovali za Moravany. A to ať byli původu slovanského či germánského. Všichni společně se považovali za jeden zemský národ, za společenství, které spolu žije, vyvíjí se, buduje společnou kulturu, společně se brání nebezpečí zvenčí, ať je jakékoliv …

Toto oficiální jednostranné povyšování českého národa a dějin Čech, a na druhé straně opomíjení Moravanů a dějin Moravy, působí na každého. Mýlili bychom se, kdybychom si mysleli, že například jazykovědci, díky svému vzdělání, nebo historici a archeologové, také díky svému vzdělání, jsou nad věcí. Že jsou snad imunní. Nejsou. Někteří se tomu ve snaze dát odbornost a objektivitu na první místo – brání a snad i víceméně ubrání, ale nikdy ne dokonale.

Jiní se ovšem nechají zcela unést předkládanou jedinečností vlastního národa, tak jak si to o sobě tento národ sám napsal a někdy i vybájil. A to říkám při vší úctě ke všem národům, sousední český samozřejmě nevyjímaje! A tak se stávají takové věci, jako se například stalo při setkání archeologů a historiků z Moravy a z Čech, kde se několik odborníků z Čech nechalo tak unést, že ve svých příspěvcích začali, a to zcela vážně (!), stavět mýtické postavy českých dějin na roveň skutečným historickým postavám  z rané moravské historie. Odborníci z Moravy se proti tomu rázně ohradili. A to je dobře.

Ale proud masivního oficiálního počešťování Moravy – proti její přirozenosti – to nezastaví. To je na nás, všech Moravanech, abychom si uvědomili co s námi dělají a nenechali to na sebe působit a vší silou se tomu postavili!

Jak je to s naším spisovným jazykem víme. Vznikl jako společný jazyk Moravanů a Čechů a v každé zemi si jej pojmenovali po svém. Na Moravě to byla moravština, v Čechách čeština. Ovšem po silném celoevropském nacionálním pohybu se vzedmula silná vlna českého nacionalismu v Praze a okolí a v menší míře po celých Čechách, která postupně ovlivnila i to, že se našemu jazyku postupně přestávalo říkat na Moravě moravský a brzy po začátku 20. století se nakonec ustálil jeho název jako český.

A už tu byl další argument – sice hloupý – ale zato hodně proklamovaný a dodnes proti Moravanům využívaný – když nemáte svůj jazyk, tak nejste národ ! Ale my svůj jazyk máme, ať se našemu společnému slovanskému  spisovnému jazyku s Čechy říká jakkoli, stále je svojí genezí i používáním stejně moravský jako český !

Ale je to podobné, jako s těmi historiky a archeology. Mnozí naši „bratři“ z Čech, především z Prahy a okolí, si už tradičně myslí, že jsou něco lepšího, než my, obyvatelé Moravy a našeho Slezska, než Moravané. A že by se mělo všechno řídit podle nich – samozřejmě, když jsou přece chytřejší, jak se v tomto názoru rádi mezi sebou navzájem podporují. A tak se stalo, že na jednom sympoziu spisovného českého jazyka vystoupil jazykovědec z Prahy a vehementně navrhoval takové úpravy spisovného českého jazyka, kde by většina toho, co vzniklo jako společný jazykový základ bylo „vypuštěno“ a nahrazeno tím, co je typické pro středočeské nářečí a pro Prahu.

Ostatní jazykovědci si jeho sáhodlouhý, bouřlivý a emotivní příspěvek vyslechli. Načež se přihlásil o slovo jeden jazykovědec z Ostravy. Řekl – „Ano, my s tím souhlasíme, nechceme vám bránit ve vaší ‚pražské a středočeské‘ iniciativě. Je to vaše věc.  Ale jestli to uděláte, tak v tom případě si my, na Moravě a ve Slezsku, ustavíme vlastní jazykový úzus“. A s úsměvem se posadil. Sál na chvíli zcela ztichnul. Od té doby si už nikdo podobnou hloupost navrhovat nedovolil …

Ale i když se od té doby něco takového neopakovalo, přece jen něco podobného, ale v menším měřítku a postupně, ano. V jednom období se nejvyšším šéfem Jazykovědného ústavu v Praze v stal člověk, který „bytostně nesnášel“ jak on tomu říkal „moravismy“. Jakmile v jazyce narazil na spisovný výraz, který mu přišel příliš „moravský“ , tak se snažil prosadit všemi prostředky, aby tento tvar, slovo, bylo ze spisovného slovníku jazyka českého odstraněno. A to se skutečně po celou dobu jeho vedení ústavu dělo. Byť  to nedosáhlo takové míry, jako to chtěl ve výše popsaném návrhu prosadit pražský jazykovědec tehdy na sympoziu.

A dalo by se o podobných věcech psát dál. V době, kdy ještě bylo zemské zřízení, tedy za I. republiky, a ještě krátce po válce, tedy v době, kdy ještě existovala Moravskoslezská země oficiálně a tedy mohla se i oficiálně bránit – ne jako nyní, kdy oficiální ústa nemá a zůstává tedy němá – ať se jí děje jakákoli křivda. Na její obranu se ozývají  jen moravští patrioti a bývají hlasitě napomínáni, zesměšňováni a překřikováni. Proč? Protože se to může! Žádná oficiální instituce za nimi nestojí, aby je podpořila, aby se jich zastala. Co na tom, že jsou v právu?

Tedy v době, kdy ještě u nás existovalo oficiálně zemské zřízení  bylo ustáleno, že pokud se v rozhlase, či ve filmu má objevit hovorová řeč, použije se určitá forma obecné češtiny, která není ani moravská, ani česká. Něco mezi.

Ale jakmile bylo zemské zřízení zrušeno, Češi a především Pražáci začali stále častěji pro tento účel používat středočeské nářečí a později přímo pražský slang. A tak se nám nyní šíří, tento Moravanům cizí slovní projev, i na Moravě a v našem Slezsku – jako mor.  A způsob mluvy na Moravě je v Čechách a především v Praze i z tohoto důvodu v posledních desetiletích vnímám tak cize, že dokonce ve filmu o Popelce byl herec z Moravy předabován hercem z Čech! Tam jsme to dopracovali bez stále citelněji chybějícího zemského zřízení ! Bez zemského zřízení, které z velké části dokázalo udržovat potřebnou rovnováhu a bylo tedy ke všem občanům – tehdy Československa – mnohem spravedlivější, než současné postkomunistické krajské zřízení, kde je samospráva „jen jako“. Ve skutečnosti je to další z podrazů, které polistopadoví mocní svým vlastním občanům provedli …

Někdy je to až úsměvné, když na nás z televizní obrazovky mluví v americkém filmu například policista černé pleti z New Yorku a říká to protáhlé pražské hele …  Jsme snad proto nějací extrémisté, když si potom jen v legraci – a to v legraci pro nás Moravany  dost smutné, sami pro sebe povzdechneme : „Černoch a ještě ke všemu Pražák !„  ?

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa