Moravané, vy nejste Čechy?

Ne že by hned v tom nadpisu vůbec byl nastaven nějaký problém. Raději okamžitě vyjevme, jak by to muselo znít, aby to byla – dokonce zdvojená – provokace. Raději to teď uveďme jako citát: „Moravané, vy nejste Čechami?“

Vraťme se na chvíli ke gramatice základní školy. V nadpisu to poslední slovo je 7. pád množného čísla od „Čech“ (jako příslušník národnosti; jste či nejste kým, čím); není to 1. pád, opět množného čísla, od „Čechy“ (jako země; kupodivu s tím tvarem množného čísla, že?).

Navíc ta druhá zrovna zmíněná alternativa nepřichází v úvahu již proto, že ve východisku otázky z nadpisu nemáme název země, ale přiřazené jméno pro lidi obývající určité území. Takže též to závěrečné slovo otázky v nadpisu by mělo takto obdobně se vztahovat na název lidí na daném teritoriu. A hned to – snad bezbolestně – vysypme: Každý Moravan (ale i Slezan) žijící nebo spíše narozený na východ od Českomoravské vysočiny je zároveň (nebo navíc?) Čechem; a to v souladu s jazykovým dělítkem, které vnímáme jako nadřazené.

A raději to další uvažování rychle zkraťme. Ještě tzv. „první“ republika, ČSR po roce 1918, rozlišovala jednotlivé země, z nichž se skládala. Vzhledem k poměrně malému „česky“ profilovanému Slezsku střed republiky měl potom rozlohu Moravy a Slezska a úřední název „Země moravskoslezská“. Po 2. světové válce posléze vzniklo tzv. krajské zřízení (k roku 1960; 7 krajů) a vyšší územně správní celky (z roku 1993; 14 krajů), jimiž byla historicky vzniknuvší a do začátku 2. poloviny 20 století stále respektovaná zemská hranice zcela ignorována a fakticky „zemské zřízení“ tudíž již přes půl století neexistuje!

Takže: pokud to začneme chápat „natvrdo“, Morava aktuálně – v právním smyslu – již přes půl století neexistuje. A „Moravan“ (či „Slezan“) může ovšem existovat jenom historickou reminiscencí a zřejmě s jistou nostalgií navíc, že tu dřívější „zemskou příslušnost“ oficiální kruhy už léta vážně neberou.

Je tu ovšem hned paralelně další problém. Kdejaký úřední i neúřední činitel nemalý počet let (když vznikla Česká republika), má-li na mysli „ČR“, řekne či napíše nejednou „v Čechách“. Což ovšem je taky – obdobně jako s tou Moravou – uplatnění nenáležité; a zřejmě hůř: je to dokonce mimo právní realitu. Jak to? Jakmile legálně skončilo zemské zřízení, přestala existovat nejen Morava, ale i Čechy, že? Též hranice původních Čech jako země byla obětována krajskému zřízení. A nadto není adekvátní, aby se výrazem „Čechy“ – pod záminkou „jednoslovnosti“ při citaci státu – přijatelně pojmenovávalo teritorium ČR jako celek! (Žádné „pars pro toto“ – čili „část za celek“ – nemá tu oprávnění!)

I když se mnohým Čechům (od Šumavy po Karpaty) nemusí – „jaksi“ – líbit výraz „Česko“ jako jednoslovný termín pro název státu, je to spíše či zřejmě nepochopením ústrojnosti tohoto názvu. (Jako bychom neměli náležitě a bez problémů hned třeba Rakousko či Polsko, ne-li Slovensko, a to podle téhož vzoru! Zde asi stále čeká náprava až na větší sebekázeň některých „roztržitých“ uživatelů češtiny a na systematickou pozornost vůči nešvaru ve školách.)

Výraz „Čechy“ se nikdy nevztahoval na teritorium celé ČR a výraz „Česko“ by neměl mít pachuť čehosi proti duchu češtiny! Kdy si to konečně uvědomí naši hříšníci? (Včetně mnohých politiků či novinářů či dalších rozmanitých činitelů!)

Miloš Dokulil, Britské listy, 7.4.2017