Naše vlast a národ

Morava zažívá vnitřní boj mezi dvěma póly. Lhostejností jedněch a vlasteneckou snahou druhých o oficiální uznání moravského národa se všemi národnostními i zemskými právy. . Národa, který má svou vlastní kulturu a historii. Národa, který tu vždy byl a stále je jako přirozený národ moravský. Který se ale v nedávné minulosti nechal vmanévrovat do politického národa českého. A co je politický národ? Pojem uměle vytvořený především pro uzurpaci jednoho národa nad jinými v jednost státě. Blížící se obsahem víc státní příslušnosti, než čemukoli skutečně národnímu!

Po odchodu Slovenska byla použita zákeřná lež o moravských snahách, že prý Moraváci chtějí „dělit republiku“. Lež zabrala, protože v té době byli lidé na to velmi citliví. Bylo bráněno moravským patriotům, aby mohli v médiích vysvětlit o co se jim jedná a je jim bráněno i dnes. Lidé nebyli informaováni o tom, že opětovné uzákonění Gottwaldových komunistických krajů z 50. let bylo zločinným spolčením. A uskutečnilo se oproti v listopadu 1989 slíbené obnově zemského zřízení. Vůči Moravě se už tradičně z české strany, tedy ze strany pražského mocenského centra sliby nedrží.

Místo toho tu máme stále komunistický centralismus, kde přežité přerozdělování živí korupční chobotnici. O rovnoměrném rozvoji celého státu si můžeme nechat jenom zdát.

Mnozí z nás si vzpomenou pod jakými záminkami bylo odmítáno uznání moravského národa. Prý nemáme vlastní kulturu. To je ovšem směšné. Moravskou písničku od české pozná už malé dítě. Lidový výtvarný projev je také zcela jiný. I mentalita obyvatel Moravy je jiná, než mentalita obyvatel Čech.

Použit byl i dávno překonaný názor, poplatný 19. století, že co jazyk, to národ. Všichni ovšem víme, že to ve skutečnosti není pravda. Vyjadřovací prostředky se přizpůsobují účelu. S národem to má málo společného.

Nedávno jsem v Českém rozhlasu poslouchala jednoho člověka z Prahy. Mluvil o srbochorvatštině a o tom, jak ji používají jednotlivé národy na Balkáně, kde si ji pojmenoval každý národ po svém. Mluvil o tom, že mezi těmito „národními jazyky“ není téměř rozdíl a tak si tam dodatečně alespoň nějaké rozdíly uměle přidali. Že jsou tam mnohem menší rozdíly, než jaké známe mezi nářečími v Čechách a na Moravě. Mluvil o tom, že když na Hané na něho spustili hanácky, měl velké problémy smyslu řeči vůbec porozumět.

Tvrzení, že „prý“ nemáme vlastní moravský jazyk je jen ta „hůl, která se vždy najde“, účelově použitá proti našim emancipačním národním snahám. Nic víc. Navíc to ani není pravda. Současný spisovný jazyk vznikl jako jazyk společný, v Čechách se mu říkalo čeština a na Moravě moravština. To, že se poté ustálilo jedno pojmenování, na věci nic nemění.

Práva Moravy byla pošlapána způsobem „účel světí prostředky“. Mocenské centrum státu nám práva nechce vrátit. Bylo použito nepřijatelné právo silnějšího. Bylo zneužito toho, že ve prospěch Moravy při jejím vstupu do společného Československého státu nebyl uplatněn zákaz majorizace ve věcech, které se týkají jen Moravy samé. Vždyť Čechů z Čech je víc než nás a na svém území mají i hlavní město, což není zanedbatelné. A tak nás mohou kdykoli přehlasovat, i když bychom byli na Moravě v této věci jednotní. Což jsme opakovaně skutečně byli, naposled po Listopadu.

Na zákaz majorizace měla Morava plné právo. Morava přece vstupovala do Československa jako plnohodnotný státní útvar, s vlastními hranicemi, jako jeden stát ze soustátí Rakouska Uherska. Byla to přece plnoprávná korunní země, Markrabství moravské! Které nijak nespadalo pod sousední Království české.

Namísto obnovy našich práv se v plné síle používá počešťování Moravanů. Využívají se k tomu státní moci poplatná centralizovaná média. Všichni víme o čem píšu. Zažíváme tento tlak dnes a denně. Účelem je takové působení na občany z Moravy, aby nakonec pod tímto tlakem sami obyvatelé Moravy svá práva přestali požadova!

Naše vlast je Morava. Je jí už po více než tisíc let. Mohli bychom za svou širší vlast považovat i Českou republiku, kdyby se k nám Moravanům chovala tak, jak si po právu zasloužíme. Kdyby vrátila Moravě její práva. Ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to měla státní moc v úmyslu.

Čeká nás ještě mnoho práce a úsilí, než našeho práva dosáhneme. Ale nikdy to nevzdáme. Nepodvolíme se moci, která není v právu!

Věra Hejtmánková, signatářka Deklarace moravského národa