Předseda strany Moravané MUDr. Ctirad Musil reagoval v diskuzi na článek Moravská teorie jako rozbíječ republiky zveřejněného na http://www.novarepublika.cz/2021/03/moravska-teorie-jako-rozbijec-republiky.html?showComment=1620083424678#c677398315149848723

Tento článek mě velice překvapil tím, jak až moc se může český šovinismus spojit s naprostou neznalostí vývoje státnosti i etnogeneze obyvatel střední Evropy. Pokud je dotyčný historikem, pak se ovšem nejedná o neznalost, ale zcela cílevědomou provokaci. Vpád Maďarů Velká Morava nejen že vydržela, ale dokonce staré Maďary vstřebala do svých struktur. Archeologicky jsou Maďaři doloženi na Moravě nejpozději od 80 let 9 století, což vylučuje možnost, že by byli základní, nebo dokonce jedinou příčinou rozpadu tohoto mocenského subjektu. V roce 906 totiž na Moravě žila už třetí generace Maďarů. Nepřímé důkazy v podobě legend napovídají o jisté dohodě mezi Svatoplukem a Arpádem. Maďarský kníže Zoltán měl dokonce za manželku dceru velkomoravského knížete Mojmíra II. O těsné spolupráci s Maďary se zmiňuje i Widukindova kronika. Mimochodem chybí archeologické doklady zániku osad v době údajného „rozvrácení Moravy Maďary“. Skutečná příčina chaosu ve střední Evropě není spolehlivě známa, ale Maďaři zjevně nejsou jedinou příčinou. V té době mlčí historické prameny po celé střední Evropě včetně území dnešního Německa. Vyjímkou je snad jen zmíněná Widukindova kronika. Co způsobilo v desátém století připojení Moravy k Polsku, tedy nevíme. Co ale víme, že Češi při dobývání Moravy bojovali o její území s Poláky až do poloviny 11 století. Zdroj s názvem „Kronika a činy polských knížat a vládců“ od Galla Anonyma dokládá, že Češi a Poláci byli v desátém století úhlavními nepřáteli a Morava jim opakovaně sloužila za bojiště. Morava v tu dobu neměla žádný důvod považovat Čechy za sobě bližší, než třeba Poláky a doznívající vztah měla snad jen k rovněž Polskem vstřebanému území dnešního Slovenska, v tu dobu teprve budoucího Uherska. Od poloviny 11 století následovalo jedno a půl století, kdy byla Morava rozdělena na tři údělná knížectví. To vzbuzuje dojem značné analogie s dnešními kraji rovněž cílenými na zánik moravské identity. Ve 12 století sílily snahy o obnovení svébytnosti Moravy. Bitva u Vysoké, nebo bitva u Loděnice jsou toho jednoznačným dokladem. Snaha Čechů o likvidaci Moravy byla tak extrémní, že to ohrožovalo i bezpečnost vyššího celku, tedy Svaté říše římské, což musel její císař Fridrich Barbarosa řešit. Nařídil Čechům respektovat moravskou nedělitelnost i samosprávu a Moravě zase nařídil podřízení českému knížeti, který měl být současně moravským Markrabětem. Morava se tak stala opět svébytným státním celkem, který od té doby mnohokrát opustil a zase získal vazbu na český stát.

Na rozdíl od dnešních tvrzení nebyla Morava historicky nikdy součástí Čech a ani Českého království. Morava byla opakovaně součástí zemí koruny české, což je státoprávně zcela jiný pojem. Jedná se o federátní či spíše konfederátní postavení. Vztah Moravy a Čech byl tedy asi takový, jako je dnešní vztah Kanady a Anglie v rámci Commonwealthu, které spojuje pouze osoba Britského panovníka, dnes tedy královny. Morava se opakovaně stávala součástí i jiných soustátí a někdy dokonce na vlastní žádost. Tak se stalo koncem 15 století, kdy dala Morava přednost vládě uherského krále Matyáše Korvína před českým Poděbradem a nebo o více než století později na počátku 17 století, kdy diplomaticky zrušila vazbu na České království a stala se opět součástí zemí svatoštěpánské koruny, čili širší federace uherského soustátí. Po třicetileté válce se Morava už nikdy nestala součástí Českého království a v rámci Habsburských držav byla jedním z jejích definovaných státních celků. V době národního obrození se snažili Češi dosáhnout sjednocení slovanských národů při boji za národní emancipaci vedle dominujících Němců. Částečně by se to dalo pochopit, kdyby to nedělali cestou přesvědčování všech dostupných slovanů, že jsou vlastně Češi, jen o tom neví. K Češství přesvědčovali Pražští profesoři a politici Slováky ještě ve 20 letech 20 století. Jak trapné! V 19 století probíhalo národní obrození prakticky u všech evropských národů a je hodně pomýlené si myslet, že se jednalo o českou specialitu. O svou identitu usilovaly dokonce i dominující národy, kdy i Němci teprve prosazovali svou němčinu proti celoevropsky uznané latině. Maďaři na tom se svou národní svobodou nebyli začátkem 19 století o nic lépe než Češi. Na rozdíl od trvale konfliktních Čechů v jejich Českém království se v Moravském markrabství podařilo dosáhnout národního vyrovnání s Němci v roce 1905 diplomatickou cestou.

Češi národního vyrovnání nedosáhli až do konce první světové války a po první světové válce se k Němcům chovali tak, že je doslova nacpali Hitlerovi do náruče. Český a Německý šovinismus byly mezi světovými válkami svým vzájemným zrcadlovým obrazem. Ostatní národy na to jen s údivem zíraly. Svůj vztah k zemi ale neměli jen slovanští Češi a Moraváci, ale i německojazyční obyvatelé. Nesouhlas se spojením Čech a Moravy vyjadřovali tedy Moravští politici bez ohledu na jazykovou příslušnost. Dokládá to mimo jiné i projev Leopolda Neuwalla na moravském sněmu k českým státoprávním požadavkům v roce 1848. Ten zesměšnil českou snahu zachánit Moravany před poněmčením tak, že budou počeštěni. Psychopatická snaha Čechů neustále se starat o věci po kterých jim nic není, je zřejmě vrozená, protože to vidíme dodnes na postoji Čechů otázce Tibetu, bývalých zemí SSSR atd. V roce 1918 měla Morava svou jednoznačnou státní identitu o kterou vstupem do Československa přišla. Češi se snažili počeštit všech asi 12 národů na nově vzniklém území Československa. Totální likvidace národní identity se jim podařila jen u Lužických Srbů, které podobně jako sousední Poláci na svém území zcela odnárodnili. Málokterý historik dnes už ví, že Liberec leží nikoliv v Čechách ale v histocké Lužici. Počeštění vzdorující Němci byli odsunuti. Rusíni v době prvorepublikových hladomorů z části utekli do zahraničí, z části se přidali na stranu fašismu. Slováky Češi nutili do Češství neúspěšně až do roku 1939, kdy se Slováci trhli úplně. Uznání slovenského národa přišlo až koncem 60 let po federalizaci. Jak šlechetné! Moraváci byli za svou klidnost odměněni odnárodněním. V dějěpise bylo zakázáno mluvit o Moravě. Děti se neměly nikdy dozvědět, co je Morava, jaká byla její historie i kdy ztratila svou samosprávu.

S Moravským jazykem je to podobné. O Moravském jazyce se psalo běžně v zápisech moravského zemského sněmu a najdeme jej i v „Morawských nowinách“ vydávaných od roku 1948. Jedná se o tiskový orgán Moravského markrabství a v případě zmínky o použitém jazyku se používá výraz „po moravsku“ a „po německu“. Dnešní urážky na adresu Moravanů jsou jen pokračováním Českého šovinismu vybičovaného předchozí ztrátou méně poslušných Slováků a Rusínů včetně jejich Maďarské „menšiny“. Největšími šovinisty jsou pak zarputilí Češi na Moravě, kteří se vůči obyvatelstvu s Moravskou sebeidentifikací ohrazují způsobem podobným tomu, který známe od Němců z dob III. říše. Češi ze vzdálenějších oblastí to většinou nechápou. Plzeňáci, nebo Ústečáci ví o Moravě asi tolik, kolik toho ví obyvatel Hamburku o národnostním složení Vídně. Čili většinou nic. Pro západočechy je Morava strašně daleko a zajímají je víc kulturně bližší pokemoni, sádroví trpajzlíci, halloween, Fanta, Coca-Cola, Harry Fotter a jiné typicky české produkty. Autor článku evidentně nezná ani první věty České ústavy, které Čechy, Moravu a Slezsko jasně uvádí. Nezná státní znak České republiky, který na rozdíl od Českých národopisných oblastí obsahuje jasně definovaný znak Moravy i Slezska. Považovat Moravu a Slezsko za nějakou etnografickou kuriozitu typu Chodska je jednoznačně projev Českého šovinismu. Velice by mě ale zajímalo, co myslel autor tím, že prý na moravský sepatratismus libě reagují zahraniční nepřátelé republiky. Kteří nepřátelé a kde projevy této libosti můžu najít? Velice by mě to zajímalo. Má tím na mysli jím zmíněné Dolní Rakousy? Bojí se, že by Dolní Rakousy napadly Českou republiku? A co kdyby Českou republiku přepadl třeba okres Púchov? Hrůza jen pomyslet! Co by pak ubozí Čechové pod tlakem takové hrozby dělali? Na závěr bych chtěl autorovi článku velmi poděkovat, protože každá šovinistická facka od přesvědčeného Čecha je pro Moraváky jen dalším argumentem potvrzujícím jejich pravou národní identitu.