Sto roků čekání na obnovu Moravy
Etnograf Václav Frolec před čtvrtstoletím prohlásil, že „každá převratná doba nastoluje moravskou otázku“. Zdá se, že současnost převratná není, můžeme však bilancovat uplynulých sto let, neboť právě před jedním stoletím započal vývoj, který přivedl Moravu a Slezsko do dnešního stavu.
Československý stát vznikl v roce 1918 na základě mnoha slibů daných velmocím i občanům, podle kterých měl fungovat podle vzoru Švýcarska (Eduard Beneš), nebo se měl stát základem středoevropské federace (T. G. Masaryk) nebo měl být „pouhým prostředkem k dalšímu cíl (…) mezinárodní organizaci sbratřených národů“ (sociální demokracie).
Morava měla podle Masaryka mít zvláštní roli, podle něj „…moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz, aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní.“
Jak se praví v Bibli, podle skutků poznáte je. Československo se nestalo druhým Švýcarskem, ani základem středoevropské federace či světového státu. Mezi říjnem 1918 a únorem 1920 (přijetí československé ústavy) byly škrtem pera podrobeny a zrušeny Markrabství moravské a Vévodství slezské, které do té doby měly vlastní zákonodárný sbor, vládu a ústavu, tedy atributy státnosti. Na konci dvacátých let sice byla vytvořena Země moravskoslezská, její samospráva však už byla značně okleštěna.
To však nebylo všechno, v roce 1948 bylo v Praze rozhodnuto o likvidaci i této, oslabené samosprávy Moravy a Slezska. Toto stalinistické rozhodnutí je stále platné, bez ohledu na všechny pozdější politické změny, nebo spíše „změny“. Nedošlo k odčinění tohoto bolševického diktátu a k rehabilitaci Moravy a Slezska, naopak vývoj po roce 1989 potvrdil slova polského spisovatele Adama Michnika o tom, že „na bolševismu je nejhorší to, co přijde po něm.“
Při bližším pohledu však pochopíme, že tyto události mají svou logiku. Anglický prozaik George Orwell kdysi prohlásil, že „pokud politikovi jednou dovolíte provést ničemnost, bude pak ničemnosti provádět stále“. Vyhlášení republiky v říjnu 1918 se totiž stalo precedentem pro ty, kdo přišli později. Ne náhodou komunistický ideolog a ministr Zdeněk Nejedlý prohlásil, že únor 1948 je dovršením října 1918. Jak se říká, příklady táhnou a při detailním pohledu vidíme, že ty nejdůležitější politické činy v Československu a Česku po roce 1918 mají podobný průběh – ať už jde o likvidaci zemských institucí v letech 1918 – 1920, přijetí ústavy v únoru 1920 (tedy pro jistotu před prvními prvorepublikovými volbami v dubnu), omezení činnosti politických stran v letech 1938 a 1945, vyhnání německy hovořících obyvatel v letech 1945-1946, bolševizaci v roce 1948, přijetí ústav z let 1948 a 1960, vznik československé federace v roce 1969, schválení české ústavy z roku 1992, vyhlášení samostatnosti České republiky v roce 1993 a recyklaci komunistického krajského zřízení v roce 1997 – pokaždé to bylo schváleno politiky, kteří dotyčný krok zamlčeli voličům v předchozích volbách, takže k němu neměli mandát, a kteří k tomu neumožnili referendum. Jedná se tedy o jednu velkou sérii státních převratů v jakémsi začarovaném kruhu. Takové jednání se pro české politiky stalo natolik normálním, že například při zavedení EET se už nikdo ani nepozastavil nad tím, že tento krok neměla žádná ze tří stran vládní koalice ve svém předvolebním programu.
Vyloženým výsměchem do tváře občanů je ústavní systém České republiky. V Evropě se při schvalování ústav buďto vypíší nové volby, kde se otázka ústavy výslovně řeší, nebo se zvolí ústavodárné shromáždění, jež se má zabývat pouze ústavou, nebo se k dané otázce koná referendum. Česká věrchuška nezvolila ani jednu z těchto tří metod. Navíc v parlamentních volbách v červnu 1992 strany, které jen o půl roku později ústavu schválily (ODS, KDU-ČSL, ČSSD, KSČM), o nové ústavě neřekly voličům nic. Občan se tedy – na rozdíl od celé Evropy – k přijetí nejvýznamnější normy státu vůbec nemohl vyjádřit a byla schválena politiky, kteří k tomu neměli mandát – přesně podle dlouhodobé logicky československého a českého politického systému.
Aby toho nebylo málo, obsahuje ústava článek 9 (2), podle kterého „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Co to znamená, nikdo neví, nikde to není definováno. Vše závisí na výkladu Ústavního soudu – ano, toho Ústavního soudu, který okupuje sídlo rozehnaného, protiprávně a nedemokraticky zrušeného moravského zemského sněmu. Takový mechanismus nemá žádná evropská ústava s výjimkou německé, kam ji vložily okupační mocnosti z obav před návratem nacismu. Znamená to tedy, že všichni, kdo chtějí změnit dosavadní politický systém, jsou pro jeho tvůrce nacisty?
Jinými slovy, politikové, kteří bez demokratického mandátu schválili nejvyšší legislativní normu státu, současně znemožnili její (a nejen její) změnu parlamentní cestou. Není potom náhoda, že jednotlivé české vlády se podobají jedna druhé jako vejce vejci a liší se pouze kosmetickými úpravami. A není náhoda ani to, že mnozí „protisystémoví“ politikové, Tomiem Okamurou počínaje a Michalem Horáčkem konče, volají po revoluci. Reforma totiž není možná.
Stejným způsobem pražští mocipáni přistupovali ke státnosti a samosprávě Moravy a Slezska. Když se podíváme na její zrušení v letech 1918-20 a 1948 i na odmítnutí jejího obnovení v letech 1969 a 1997, pak se ani jednou politické síly, které tyto kroky prosadily, nenamáhaly s tím, že by o tom v předchozích parlamentních volbách informovaly voliče. Ani jednou se k této otázce nekonalo referendum. Jinými slovy, politikové, kteří prosadili likvidaci státnosti a samosprávy Moravy a Slezska a kteří zabránili její obnově, k tomu neměli žádný demokratický mandát. Občané se k těmto aktům nemohli vyjádřit.
Nikdo nemůže moravským a slezským patriotům vyčíst nedostatek trpělivosti a dobré vůle. Čekali jsme celá desetiletí, že nám bude navráceno to, co nám bylo uloupeno. Byli jsme ochotni ke všem možným kompromisům. Jenže na kompromis musejí být dva. Československý a český mocenský establishment po roce 1918 ignoroval unikátní, úspěšné a ve světě kopírované moravské vyrovnání z roku 1905, které řešilo jazykovou otázku (možná, že Morava musela zmizet právě proto, že přinesla alternativu k nacionalismu), po roce 1945 nepřihlédl k výraznému příspěvku Moravy v protinacistickém odboji, stejně tak v letech 1968-69 ignoroval zásadní přínos Moravy a Slezska při industrializaci Slovenska a obdobně po roce 1989 nezohlednil Moravanů a Slezanů při svržení komunistického režimu, které by bez Moravy a Slezska nebylo možné.
Tento dlouhodobý nepřátelský postoj pražského mocenského centra vůči Moravě a Slezsku pak získal podobu rafinovaného, obludného úskoku. Ti samí lidé, kdo nám po roce 1989 říkali, že „obnova samosprávy Moravy a Slezska musí počkat, nejdřív se musí provést ekonomická reforma“, se nám později vysmáli s tím, že „teď už je na obnovu samosprávy Moravy a Slezska pozdě“. Historické křivdy z období po únoru 1948 na individuálních obětech komunistického teroru i církvích a náboženských společnostech byly odčiněny, ale tento princip byl Moravě a Slezsku odepřen, přesně podle zásady, že všichni jsou si rovní, ale někteří jsou si rovnější.
Na všechny možné sliby o tom, že „o Moravu bude postaráno“ (Václav Havel) se zapomnělo. Vrcholem pak bylo ignorování petice s největším počtem signatářů v celých stoletých dějinách Československa a Česka, v níž více než 600 tisíc obyvatel požadovalo obnovu moravské a slezské samosprávy.
Tento hluboce nedemokratický charakter české politiky se samozřejmě projevil na postoji obyvatelstva. Podle výzkumů Sociologického ústavu AV se 87 % obyvatel domnívá, že občan nemá žádný vliv na politické rozhodování na celostátní úrovni. Americká revoluce kdysi proběhla pod heslem „žádné zdanění bez zastoupení“. Drtivá většina obyvatel České republiky cítí, že zastoupena není.
Lidé rezignovali stejně jako po roce 1968, protože dobře vidí, že jejich hlas nic neznamená a skutečná změna prostřednictvím českého politického systému není možná. Karel Hvížďala výstižně napsal, že smyslem existence českého státu je obsluha oligarchů. A aby nikoho ani nenapadlo doufat, prohlásil po parlamentních volbách v roce2017 předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, že jakýkoli pokus o změnu polistopadového uspořádání Ústavní soud prostřednictvím článku ústavy 9 (2) zruší.
Byli jsme ochotni čekat i ustupovat. Všechno však má své meze. Jestliže český stát nelze změnit prostřednictvím jeho institucí a reformou, musíme se připravovat na revoluční změnu. V tomto světle je také nutné číst výrok Václava Frolce, totiž že pouze převratná doba nastoluje moravskou otázku. Připomeňme nedávnou historii Polska. To bylo mocnými zrušeno a rozparcelováno stejně jako Morava a Slezsko. V největším, ruském, záboru se polští vlastenci v 19. století dvakrát povstáním pokusili Polsko osvobodit. Oba pokusy byly potlačeny carskou mocí. Tehdy si polští patrioti řekli, že za dané situace a v daném systému občan proti zvůli nic nezmůže, a rozhodli se čekat a připravovat na otřes, který carskou moc oslabí. Dočkali se.
Proto nemá smysl chtít požadovat obnovu Moravy a Slezska prostřednictvím českých politických institucí, které jsou založené na aktech stalinistických a normalizačních bolševiků. Proč horko těžko bojovat o voličské hlasy, když pak vše mohou škrtem pera zrušit nadlidé z Ústavního soudu? A především, je fér, abychom se v tomto nespravedlivém systému snažili přesvědčovat voliče, když ti, kdo zlikvidovali státnost a samosprávu Moravy a Slezska, o tom voliče nikdy nepřesvědčovali a vždy jim to zamlčeli? Jinými slovy, máme se účastnit soutěže, kde pro nás platí jiná (pochopitelně nevýhodnější) pravidla než pro naše protivníky? Máme akceptovat takovéto měření dvojím metrem?
Pro toto prohlášení jsme si vybrali právě výročí 28. října 1918, protože jde o symbol i precedens. V uplynulých sto letech měly Morava a Slezsko svou samosprávu pouze deset let a došlo k civilizačnímu úpadku, který podle ČSÚ hrozí tím, že do roku 2050 ubude na Moravě a ve Slezsku 15 % obyvatel. Pokud tento marasmus chceme zvrátit, musíme jít ke kořenům. A ty tkví právě v říjnu 1918, kdy došlo k zahájení likvidace státnosti a samosprávy Moravy a Slezska. Tento krok je nutné napravit, aby mocipáni viděli, že zvůle jim neprojde. Po letech ústupků přišel čas dát najevo, že diktát mocných nemíníme tolerovat. Demokracii totiž nelze budovat na nedemokratických základech. Naším cílem je obnova Markrabství moravského a Vévodství slezského, tedy restituce do stavu před převratem v roce 1918. Nechceme nic víc než to, co nám bylo uloupeno. Čechům přejeme jejich království, v němž dosáhli mnohem větší slávy, než v současném bahně. Podporujeme, na základě dlouhodobé moravské integrační tradice, myšlenku obnovy středoevropské federace, ať už v rámci EU nebo mimo něj. Vevnitř pak musí být nové politické uspořádání založeno na přímé demokracii, neboť zdegenerované establishmentové politické strany jasně ukázaly, že občan pro ně nic neznamená.
Nejde přitom pouze o Moravu a Slezsko, ale i obecně o to, zda se u nás bude rozhodovat demokraticky nebo zvůlí. Velký Moravan Sigmund Freud prohlásil, že „prvním požadavkem civilizace je spravedlnost“. Jde tedy o to, zda budeme žít v civilizovaném uspořádání, nebo v džungli ovládané tuneláři, oligarchy a exekutory, jde o to, zda se dostaneme ven ze začarovaného kruhu. Ano, vyzýváme k přípravě na revoluci, revoluci, která byla občanům v roce 1989 uloupena. Ta by měla být cílem i těch, pro něž obnova Moravy a Slezska není prioritou. Jak řekl Martin Luther King: „Nespravedlnost na jednom místě zeměkoule ohrožuje spravedlnost všude.“
Jistě, k žádoucí změně nemusí dojít hned, ale slovy uherského filozova Elie Wiesela „jsou chvíle, kdy nedokážeme zabránit nespravedlnosti, ale nikdy nesmí dojít k tomu, že proti ní přestaneme protestovat.“ Možná to bude trvat celá desetiletí, možná se toho dočkají až naši následovníci, jako kdysi v rozděleném a porobeném Polsku, ale jednou opět přijde, abychom připomněli Václava Frolce, převratná doba, která nastolí moravskou otázku. A tehdy musíme být připraveni.
Moravané